Vždy, když podlehneme pokušení myslet si, že nás v politickém marketingu už nic nepřekvapí, měli bychom zpozornět a zůstat bdělí, zvlášť v případě komunálních kampaní. Pro někoho mohl být dosud nepředstavitelný vážně míněný volební klip se sociálnědemokratickým volebním lídrem v Brně, jak v dokonalém obleku vylézá z kontejneru. Jiný si mohl myslet, že nejde trumfnout mosteckou loterii o osobní automobily a notebooky z předminulých voleb − a je překvapen, když ostravští sociální demokraté nabízejí pravidelné odpouštění jednoho měsíčního nájmu v městských bytech; samozřejmě budou-li zvoleni. A další možná nečekal, že se budou v komunálních volbách kolem měst vztyčovat pomyslné hradby, které nás mají ochránit před hordami migrantů.

Proto když zaplavily okolí větších měst komunální předvolební billboardy Babišova ANO, dalo se reagovat různě. Pomineme-li možnost, že si jich člověk prostě nevšímá, či nadšení z toho, že kandidát na starostu či primátora má mobil na samotného premiéra (panečku, takové vyznamenání!), zbývá nám vážné zamyšlení nad zprávou, kterou vysílají. Možná mimoděk, každopádně ale zcela otevřeně ukazují, jak nejmocnější muž naší země chápe veřejnou správu, výkon veřejné moci.

U řady dalších prvků kampaně ANO můžeme vážně řešit, jestli jsou tak výrazně vyšinuté záměrně, či jen nechtěně. Známé video podivně rapujícího brněnského primátora Petra Vokřála dost možná mělo v prostředí algoritmů sociálních sítí jen napomoci následnému tapetování digitálního prostoru serióznější politickou reklamou. V případě billboardů Andreje Babiše s jednotlivými městskými lídry se ale zdá, že se nejedná ani o marketingovou nedomyšlenost, ani o schválnost.

Jde o projev chápání ideálního způsobu správy státu podle ANO a jeho gurua.

"Prahu/Brno/Zlín/Děčín řešíme přímo a hned." "Petr/Roman/Jaroslav má číslo na můj mobil." To vše doplněno o lídra kandidátky společně s premiérem. Není ničím neobvyklým, jsou-li na volebním billboardu místní politici s celostátním předsedou či významným stranickým představitelem. Zvlášť ve větších městech tak pomáhají vizuálně podpořit povědomí o tom, že jsou ze stejné strany či (ideálně) že o věcech smýšlejí podobně. V tomto případě je zvláštní právě onen uvedený slovní doprovod.

Čím? Tím, že sugeruje těsnou propojenost, ba jednotu lokální a celostátní úrovně. Ale svobodná země nepředpokládá jednotu, monolitičnost, ale naopak pluralitu mocí. K tomu, abychom mohli mluvit o svobodném a demokratickém uspořádání, nestačí pouze dělba moci horizontální − to, co se dnes nesmyslně učí bez možnosti hlubšího pochopení už třeťáci na základních školách ve vlastivědě, a sice že státní moc dělíme na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Důležitým aspektem dělení moci je rozměr vertikální − tedy rozdíl mezi ústřední státní správou a územní samosprávou. Ta může mít různou podobu, ve většině evropských zemí je rozlišena samospráva obecní (místní) a krajská (regionální, zemská). V několika málo malých zemích je pouze jedna úroveň. Vždy je ale územní samospráva nezbytně oddělena od státní správy v čele s vládou.

K čemu je taková několikarozměrná pluralita mocí dobrá? Dává prostor pro lidskou svobodu. Ta se totiž mohla začít naplňovat teprve od chvíle, kdy není moc jednolitá, kdy jediné centrum nemá monopol na její výkon. V naší západní civilizaci byl spouštěcím momentem, který vedl k puklinám v monolitu, v nichž mohla začít klíčit a později vyrůstat lidská svoboda, raně středověký spor o investituru. Tedy mezi římskými papeži a císaři o to, kdo bude v říši vybírat a uvádět do úřadu biskupy, arcibiskupy a opaty. V jeho důsledku se od sebe separovala moc světská a církevní. Později se dále rozdělila i moc světská. Koneckonců známe to z řady rodin − lépe se dospívajícím hledá svoboda tam, kde je autorita dělena mezi otce a matku, než tam, kde je pouze jediný nositel a vykonavatel. Důležité dále je, že ony moci mají být nejenom rozdělené, ale že se mají také vyvažovat a nenechat jednu zcela dominovat. A nad tím vším má být vláda zákona.

Svobodná obec, překážka na cestě k absolutní moci

Ale zpět k obcím − na jaře to bude už 170 let, kdy spatřila světlo světa slavná zásada vtělená do prvního rakouského obecního zákona, tzv. Stadionova obecního řádu: "Základem svobodného státu je svobodná obec." Z českých dějin dobře víme, že se tento teoretický předpoklad vždy potvrdil. Jakákoli nesvoboda začínala tím, že eliminovala obecní samosprávu − ať už šlo o Bachův absolutismus (1851−1859), nacistickou okupaci (1939−1945), poválečný omezený pluralismus (1945−1948) či éru komunistického režimu (1948−1989). Zkrátka kdokoli, kdo nechtěl vládnout ve svobodném státě, vypořádal se nejprve se samostatnými obcemi. Ne, nezrušil je, jen je podřídil centrální vládě. Nechal jim třeba i starosty nebo je nazval předsedy národních výborů, ale vzal jim pravomoci rozhodovat svobodně o podstatných záležitostech svých komunit. Podřídil je vyšším orgánům a v posledku vládě.

Zbývá vám ještě 40 % článku

Co se dočtete dál

  • V čem Andrej Babiš připomíná soudruha Pláteníka z Dietlova seriálu Okres na severu.
  • A proč se stát snaží o návrat k centrálnímu systému národních výborů.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se