Filantropie ožila a Češi jsou rok od roku štědřejší, říká Jiří Bárta, šéf nezávislé Nadace Via. Ta rozdělila za posledních jednadvacet let granty v součtu za 335 milionů korun mezi 4500 komunitních a filantropických projektů, dalších 140 milionů putovalo na vzdělávací a rozvojové programy. "Už za první republiky působil v každém malém městě okrašlovací spolek, který zveleboval a povznášel obec. Během pár desítek let socialisticko-komunistické destrukce jsme přestali pečovat o veřejný prostor. Dnes už je ale filantropie zpátky,” říká šéf nadace, která občansky aktivním lidem pomáhá.

Kvete v Česku filantropie?

Když Nadace Via před 21 lety vznikala, dívali jsme se do anglosaských zemí, kde je tradice dárcovství a filantropie velmi rozvinutá. I v tuzemsku má ale kořeny. Stejně jako se díváme na americkou koncertní síň Carnegie Hall, můžeme se dívat i na Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní muzeum. To vše jsou filantropické činy. Není to tak, že by přišel stát a všechno postavil. Za těmi počiny vidíme pana Lannu, pana Hlávku. V té době spíše muže, kteří v jednu chvíli ve svém životě řekli: Město, kde žiji, si zaslouží například muzeum. My jsme to zapomněli, neptáme se, kde se ta muzea vzala. Nemyslíme na to, že to byla soukromá iniciativa několika bohatých a vlivných mužů, kteří zároveň mysleli na celek společnosti. Jasně, že měli rádi umění a dělali to také trochu pro sebe, protože chtěli na tomto světě zanechat svůj podpis. Zároveň vytvářeli pro celou společnost spoustu příležitostí ke kultivaci, k tomu, co je krásné. Řekli jsme si v devadesátých letech, že to chceme připomenout a vrátit do hry.

Povedlo se to?

Filantropie je zpátky, v české společnosti roku 2018 můžeme říct, že je tady. Podle údajů z daňových přiznání darují firmy lehce nad 4 miliardy korun ročně. Číslo plus minus sedí, protože když dá firma dar, až na výjimky si ho daňově odpočte. Jiná historie je u jednotlivců. Když například darujete někomu dva tisíce, uplatňujete si to v daních? Většina lidí ne. Daňová přiznání jednotlivců ukazují, že darují dohromady něco přes dvě miliardy ročně. My jsme si ale jistí, že lidé darují minimálně dvakrát tolik. Protože třeba neodnesli potvrzení o daru do mzdové účtárny nebo poslali DMS nebo třeba přispěli v kostelní sbírce. Takže minimálně další dvě miliardy se podle našeho odhadu rozdají tak, že se to nepromítne v daňových přiznáních.

Kdy podle tohoto předpokladu lidé dohnali firmy?

Tak před třemi lety. V principu bych dal ruku do ohně i za to, že lidé dávají na filantropii spíš pět až šest miliard ročně a firmy čtyři. Roli hraje síla masovosti. Firem jsou tady desítky tisíc, lidí jsou miliony. Když dá milion lidí tři sta korun ročně, nasčítá se to. Trend je ale zjevný, od roku 2000 číslo roste, za poslední roky pětiprocentním tempem.

Pracujete s daty finanční správy. Jak se podle nich na chuti darovat v Česku projevila hospodářská krize?

Vidíme několik skoků, první byly povodně v roce 2002. Ten rok narostl objem darů v součtu o miliardu. Rok poté číslo kleslo, ale už ne na úroveň před rokem. Byl to impulz, který dárcovství posunul o úroveň výš. V roce 2008, společně s krizí, nastal jednorázový pokles.

Klára Šplíchalová z Fóra dárců přitom říká, že se krize na ochotě darovat příliš neprojevila, například u dárcovských SMS výrazný pokles nenastal...

O tom, kolik se dá v součtu, nerozhodují esemesky, ale to, zda movití mecenáši darují milion nebo sto tisíc. Zatímco všichni darujeme, jak umíme, tak o tom, zda číslo narostlo hodně, nebo málo, rozhoduje, jestli ten, kdo včera prodal firmu, vezme padesát milionů, vloží je do své nové nadace a daruje je. Kdybychom všichni poslali DMS, tak je to také vidět. Ale když přijde krize, nedotkne se třicetikorunových darů. Naopak dárcovských zpráv možná pošleme víc, protože vidíme kolem sebe více bídy a zapůsobí to na nás emočně, ale stačí, aby elity řekly: Musíme se trošku uskrovnit a nerozdáme deset milionů, ale jen milion. A to už je docela znát.

Jak se do čísel promítly povodně na Moravě v roce 1997?

To také, ale velká vlna přišla v roce 2002. V roce 2001 darovaly právnické osoby miliardu a v roce 2002 dvojnásobek, 1,9 miliardy. Významný nárůst přišel i u lidí, ze 750 milionů narostly dary na miliardu. Tempo růstu dárcovství předbíhá dlouhodobě tempo růstu průměrné mzdy i HDP na obyvatele. Z toho je patrné, že bohatneme a pomáhá to dárcovství. Ale zároveň si dárcovství více pouštíme k tělu. Přijímáme, že patří k životu.


Poslední data o dárcovství máme z roku 2016, teprve v lednu 2019 zveřejní finanční správa zpracovaná data z daňových přiznání za rok 2017. Kdybyste měli udělat odhad, jak jsme si stáli letos a loni...

Tak firmy daly letos přes čtyři miliardy a lidé také. Nárůst byl opět minimálně pětiprocentní.

Co pohání lidi v Česku k dobročinnosti?

Dá se vysledovat několik motivací. Nejběžnější populace, která žije z průměrných příjmů, většinou mimo velká města a v zásadě si může dovolit utrácet na filantropii po stokorunách, nejvíce slyší na pomoc zvířatům a hned poté dětem. Pomoc při humanitárních katastrofách je pak sdílená napříč populací. Na ni slyší jak běžná, tak elitní populace, lidé s větším rozhledem.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak si Češi vedou v dárcovství ve srovnání se sousedními zeměmi?
  • Kam a do čeho chtějí investovat ti nejbohatší filantropové.
  • Může filantropie pomoci vyřešit problém rozdělené společnosti?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se