Více než 340 milionů lidí žijících v devatenácti zemích Evropské měnové unie − eurozóně − už dvacet let sdílí společnou měnu. První tři roky po svém zavedení 1. ledna 1999 byla ovšem "neviditelná". Firmy ji používaly ve svém účetnictví a bylo s ní také možné platit elektronicky. Hotovostní euro − bankovky a mince − začalo nahrazovat národní měny počátkem roku 2002. Evropané včetně těch, kteří žijí mimo měnovou unii, už si na euro zvykli. Zvláště ti, kteří častěji cestují nebo pravidelně vyrážejí na nákupy do zahraničí. Vývozci v eurozóně nemusí ztrácet čas přepočty z národních měn na měnu společnou, odpadají rizika spojená s výkyvy měnových kurzů.

O ekonomickém zdraví euro nerozhoduje

Výhody společné měny pro podnikání, maloobchod, ale i cestovní ruch jsou nesporné. Jiná věc je, že z makroekonomického pohledu euro nepřineslo to, co politici koncem 90. let minulého století slibovali: zmírnění hospodářských i sociálních rozdílů mezi zeměmi − například tempa růstu hrubého domácího produktu, inflace či nezaměstnanosti. Navíc se ukázalo, že ocitne-li se byť jen jeden člen eurozóny ve vážných finančních potížích, hrozí "nákaza" i dalším zemím měnového klubu. "Hospodářský vývoj a zkušenosti dávají za pravdu těm, kteří říkají, že není ani tak důležité, jakou máte měnu − vlastní nebo společnou −, ale jak zdravou máte ekonomiku a co děláte pro její dlouhodobou prosperitu," uvádí Helena Horská, hlavní ekonomka tuzemské Raiffeisenbank.

Z dlouhodobých statistik, které zveřejnil mnichovský Ústav pro hospodářský výzkum (IFO), vyplývá, že v období 2007−2017 v eurozóně nejrychleji rostly Irsko, Malta a Slovensko (v průměru o tři až čtyři procenta ročně). Celá eurozóna pak jen o necelé procento, neboť ji srazil hluboký útlum v roce 2009 (minus 4,5 procenta) a poté mírnější pokles v letech 2012−2013. Nejhůř dopadlo Řecko, které muselo výměnou za tři záchranné půjčky přijmout drastická úsporná opatření. Jeho hospodářství se tak v uvedeném období "uspořilo" k průměrnému téměř tříprocentnímu meziročnímu poklesu.

Rozpočtoví hříšníci trestu unikli

Největším makroekonomickým problémem, s nímž se měnová unie od svého vzniku potýkala, byla − a stále je − rozpočtová nekázeň jejích členů. Problémy s ní v minulosti měli i tahouni − Německo a Francie − vytvářející přibližně polovinu HDP eurozóny.

Tento tandem koncem roku 2003 dokonce naléhal na partnery a Evropskou komisi, aby byla dočasně zmírněna pravidla Paktu stability a růstu. Dokument schválený na summitu EU v Amsterdamu v červnu 1997 mimo jiné určoval, že roční rozpočtový schodek nemá přesáhnout tři procenta HDP. Německý schodek přitom ve zmíněném roce činil 4,2 a francouzský čtyři procenta HDP.

V roce 2003 fakticky došlo k uvolnění rozpočtových pravidel. "Hříšníci" mohli hlubší schodek zdůvodňovat třeba hospodářským poklesem nebo mimořádnými událostmi. Jednotlivé země získaly také více času na řešení svých schodků. Na pokutu za překračování schodku, jenž může odpovídat až 0,5 procenta roční hodnoty HDP, nikdy nedošlo.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • V článku se dále dočtete
  • Ztratila Česká republika tím, že si ponechala korunu?
  • Může se nadále pohybovat mimo eurozónu?
  • Co by se mohlo s evropskou měnou stát v případě nové rozsáhlé ekonomické krize?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se