Esej Filipa Vostala: Současná informacemi přesycená doba zvyšuje nervozitu v společnosti. Té využívají politici i ekonomové

Neklid, rozčarování, nepokoj, vztek, strach, agrese, násilí. 24/7, ASAP, real time, shon, zrychlení, vyhoření. Současná společnost kmitá, těká, rychle se proměňuje; emoce jsou zjitřené a zdá se, že za takovéto situace je těžké, ne-li nemožné najít nějakou směrodatnou perspektivu vedoucí k pochopení toho, co se děje v nás a kolem nás. Informační tok tvoří tak neuchopitelnou masu, že se v něm ztrácí i možnost z(re)konstruovat nějakou představu o realitě. Předmětem politiky se dokonce stává samotná interpretace reality. Věci nejsou takové, jak se zdají, vše je jinak, myslí si jedni. Jiní zase tvrdí, že pokud autoritativní vládci zůstanou u moci, hrozí katastrofa.

Podle všeho však neprobíhá debata mezi soutěžícími interpretacemi skutečnosti (konzervativní vs. progresivní vize), ale emocionální, symbolickým, často i skutečným násilím nabitý konflikt mezi odpůrci jednoho a příznivci jiného výkladu skutečnosti. Moderní člověk roku 2019 je z toho všeho nervózní. Britský politický a společenský teoretik William Davies ve své knize Nervous States: How Feeling Took Over the World tvrdí, že v současném socio-technologickém a geoekonomickém kontextu se nervozita stává dokonce hlavní formativní silou politiky a ekonomiky. Bez pokusu o pochopení toho, jak se navzájem prostupují pocity, emoce, názory a postoje, nemůžeme pochopit duch doby. Davies ve své knize zkoumá nejen to, jak nervózní člověk interaguje se svým okamžitým, ale i vzdáleným okolím, nýbrž i to, jak s nervozitou pracují politika, ekonomika a současné komunikační technologie.

Rozpojené světy

Situace, kdy společenskou a politickou agendu určují autoritářští demagogové, představuje pocit oprávněného zmaru pro řadu středostavovských konzervativních voličů, ale i demokratických socialistů a progresivistů. Společenské, ekonomické, politické a kulturní elity, vzdělanci a intelektuálové jako by zažívali existenciální odcizení ve světě absurdního představení, jehož hlavní dějství nejspíš sehrává americký prezident. Jak je však možné, že tyto elity, jež měly vždy k institucím státní moci a základům demokratického uspořádání společnosti tak blízko, svůj vliv a důvěru z velké části ztratily? Jak se například stalo, že etablovaná vědecká fakta o klimatické změně nebo o vakcinaci jsou tak lehce zpochybňována jako "úhly pohledu", "názory" a v extrémních případech jako "fake news" či "konspirace", které mají být jen mocenským instrumentem nějaké vlivové skupiny?

Situace je poměrně vážná, neboť odmítání vědecké expertizy znamená i odmítnutí celé infrastruktury, která tuto expertizu vytváří, legitimizuje a udržuje v chodu: je to popření nejen veřejných vědeckých faktů, ale zároveň autority státu. Jak je možné, že instituce demokratické moci, které zajišťují mír ve společnosti a mezi státy − parlament, politický establishment, masová média, soudní systém, instituce, skrze které stát vykonává moc, ale i různé metody managementu peněz a lidí −, jsou jednoduše prohlášeny za mocenské nástroje udržující umělou realitu, ne-li za strůjce všeho zla?

Jedna z poměrně běžných reakcí na výše položené otázky by nejspíš obsahovala něco o "nevzdělaném plebsu", jenž volí ty, které volí, protože "neví", co je dobro, co je správné, co je skutečné. Takováto odpověď však neposkytuje žádné vysvětlení nebo něco, co by vedlo k pochopení společenské trhliny; trhliny, která dělí většinu současných západních společností vedví. Na každé straně této trhliny − jak bylo vidět při volbě amerického prezidenta, hlasování o brexitu a v českých prezidentských volbách − stojí dva do sebe zahleděné, vzájemně nekomunikující a zabetonované sociální světy, navzájem se agresivně obviňující z toho, že pravda je jiná.

V každém z těchto světů samozřejmě existuje spektrum politických preferencí a způsobů čtení skutečnosti, nicméně ze sociologického hlediska by se "objektivita" dala takto uchopit − alespoň provizorně, pracovně. Elity svoji nespokojenost často dusí v podobné sociální bublině, jako je ta, proti které se staví. Náplň bublin je jiná, mechanismy toho, jak vznikají a samy sobě rozumí, jsou stejné. Pokud chceme pochopit zrod a povahu těchto dvou rozpojených světů, které charakterizují současnost, Daviesova kniha představuje velmi dobrého průvodce.