Česko musí vypít Zemanův stakan do dna. Prezidentovi se povedlo vykopat tak hluboké příkopy, že o fanoušky nemá nouzi, ať udělá cokoliv

Přesně před rokem došlo při inauguračním projevu Miloše Zemana k bezprecedentní události. Když prezident začal napadat média a zejména veřejnoprávní televizi, zvedla se poslankyně ODS Miroslava Němcová a odešla ze sálu. Následovalo ji dalších čtrnáct zákonodárců. Něco takového se nestalo od roku 1920. "Svého odchodu z inaugurace od té doby nelituji ani na chvíli. Bylo to spontánní rozhodnutí a z velké spousty kladných reakcí vím, že jsem tak vyjádřila postoj mnoha lidí, kteří tam být nemohli: odešla jsem i za ně. Dělat, že se nic neděje? Když se děje? Když prezident přísahal, že bude vykonávat svůj úřad v zájmu všeho lidu a vzápětí se své přísaze zpronevěřil? Udělala bych to znovu," říká dnes Miroslava Němcová.

Na druhou stranu její symbolické gesto s ničím nepohnulo. Rozhodně tedy ne s názorem veřejnosti na prezidenta. Stále mu věří přes padesát procent lidí. Ani aktuální snaha skupiny senátorů kolem Václava Lásky odvolat ho skrze ústavní žalobu nebude mít jiný než pouze symbolický význam. Třípětinová většina senátorů a poslanců, nutná pro podání ústavní žaloby, se nenajde. Praktický efekt: nula. Miloš Zeman je tak naprosto pevně usazen na Pražském hradě.

Co českou společnost na Miloši Zemanovi stále tak fascinuje, že ať dělá co dělá, stejně se to líbí? "Má pověst plebejce a to na mnohé zabírá. Podařilo se mu vyhloubit ve společnosti takové příkopy, díky kterým nebude mít nikdy nouzi o početný fanklub, ať už udělá cokoliv. Jeho příznivci například sice nechápou Zemanovu podporu Izraeli či naposledy venezuelské opozici, ale vždy nad tím shovívavě mávnou rukou," říká politolog Masarykovy demokratické akademie Lukáš Jelínek.

Je tu ale ještě jeden aspekt, který se podílí na tom, že Zeman se v očích české veřejnosti zdá být nesestřelitelným. "Je to jakýsi bonus respektu, který prezidentský úřad poskytuje jeho držitelům. Je zajímavé, že Zemanova důvěryhodnost prodělala nějaký větší či menší výkyv směrem dolů prakticky vždy, když se choval výrazně pod úroveň hlavy státu. Za poslední rok byl takový výkyv v říjnu 2018, kdy mluvil opět v Českém rozhlasu jako dlaždič. Je ale taky dobré dodat, že výkyvy se vždy po nějaké době vyrovnaly − někteří lidé zkrátka zapomínají," říká politolog brněnské Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček.

Když se podíváme na první rok Zemanova druhého funk­čního období, spatříme celou plejádu skandálů. Kauzu novičok, během které hájil zájmy Ruska v případu pokusu o vraždu dvojitého agenta Skripala. Kauzu, kdy se podle svědectví bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu Martina Baxy pokoušel ovlivňovat rozhodování soudů. Vystupování ve prospěch čínské firmy Huawei, před jejímž zapojením do kritické infrastruktury varuje BIS, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, ale i tajné služby našeho nejdůležitějšího spojence − USA. Definitivní neudělení bezpečnostní prověrky kancléři Mynářovi a Zemanova následná otočka, že ho nechá i přes předchozí prohlášení ve funkci. Vyznamenání normalizačních bavičů a dezinformátorů u příležitosti státního svátku 28. října. A tak dále. "Zeman pokračuje v trendu, ale přidal plyn. Potřetí už kandidovat nemůže, tak dělá, co se mu zlíbí. Pohrdá nejen oponenty, ale i pravidly. A co je nejhorší, zpochybňuje instituce demokratického právního státu, od tajných služeb po soudy," hodnotí Lukáš Jelínek.