Dvě dekády, které uplynuly od vstupu Česka, Maďarska a Polska do NATO, už značně zamlžily, o čem se to vlastně v devadesátých letech v souvislosti s myšlenkou rozšířit alianci o bývalé sovětské satelity tak vášnivě diskutovalo a jaké cíle sledovali její podporovatelé a odpůrci. Vytrácí se tak zásadní porozumění motivům, které k rozšíření vedly.

Současné periferní postavení střední Evropy v mezinárodní politice pak přispívá i ke ztrátě povědomí o tom, jak zásadní roli hrála diskuse o našem členství v NATO při utváření americké zahraniční politiky po skončení studené války. Postupné rozšiřování aliance se mezitím stalo klíčovým prvkem ruské dezinformační kampaně a jejího příběhu o západní zradě a Rusku jako věčné oběti. Zjevný úspěch tohoto výkladu u některých Evropanů lze opět alespoň zčásti přičíst tomu, že za těch dvacet let pozapomněli, jak se v devadesátých letech k rozhodnutí rozšířit NATO dospělo a jak velké ohledy na ruské postoje a pocity brala Clintonova vláda jakožto nejdůležitější aktér celého procesu.

A konečně některé dnešní konflikty ve vztazích mezi USA a Evropou jsou jen aktualizací tradičních argumentů, které zaznívaly již před čtvrtstoletím právě v souvislosti s rozšířením aliance.

Budovatelé liberálního řádu

Myšlenka rozšířit NATO začala v americké administrativě klíčit v dubnu 1993, kdy se prezident Clinton ve Washingtonu poprvé osobně setkal s prezidenty Havlem, Walesou a Gönczem. Ti dokonale využili příležitosti a Clintonovi předestřeli plnou škálu důvodů, proč jejich země hodlají o alianční členství usilovat. Americkému prezidentovi vysvětlili, že střední Evropa se hodnotově a historicky cítí být součástí Západu, ale nachází se v politickém a bezpečnostním vakuu. Její demokratické systémy jsou křehké a potřebují západní podporu. Členství potvrdí nejen politickou reorientaci středoevropských zemí, ale i transformaci jejich politické a kulturní identity. Středoevropané sice nečelí bezprostřednímu ohrožení, ale jejich geopolitická neukotvenost může hrozby přivolat. Integrace střední Evropy do NATO bude příkladem pro ostatní a povede k šíření demokratizačního étosu na východ. Veřejná diskuse o tom, zda, proč, jak, kdy a kam alianci rozšířit, pak v USA probíhala po celá devadesátá léta a zapojily se do ní doslova zástupy politiků, diplomatů a akademiků.

Důvod tak velkého zájmu nejlepších mozků Ameriky byl zřejmý: nešlo jen o bezpečnostní zajištění několika středoevropských zemí, ale především o to, jakou roli ve světě budou Spojené státy po skončení studené války hrát. Clintonova vláda využila projekt rozšíření jako prostředek k potvrzení dominance wilsonovského internacionalismu v americké zahraniční politice a k potlačení izolacionistických tendencí. Před pětadvaceti lety tak došlo k tomu, že se téma bezprostředně související s naší zemí a jejím mezinárodním postavením, v němž se navíc silně angažovala tehdejší česká politická reprezentace v čele s Václavem Havlem, propojilo s diskusí o budoucnosti americké zahraniční politiky jako takové.

Clintonovští liberálové došli k přesvědčení, že Spojené státy musí využít své jedinečné globální převahy k prosazení strategických záměrů wilsonovské zahraniční politiky: univerzálního rozšíření demokracie a vybudování institucionalizovaného světového řádu, jehož budou USA svorníkem. Stabilizace střední Evropy tak měla být pouze prvním krokem k "jednotné, svobodné a mírové Evropě". Konečným cílem byla demokratizace Ruska a jeho integrace do celoevropské bezpečnostní architektury. V Clintonově politice tak měly rozšíření NATO a podpora demokratizace Ruska tvořit dvě poloviny téhož projektu a jedno se nemělo dít na úkor druhého. Proto také k rozšíření došlo až po dlouhých šesti letech: obava, aby nepodkopalo pozici ruských reformátorů, vedla k četným odkladům diktovaným ruským volebním kalendářem či potřebou vyjednat s Ruskem různé politické kompenzace, jež nakonec zajistily alespoň jeho tichý souhlas s rozšířením.

V neposlední řadě byla ve hře i nutnost reformovat samotnou alianci. Rozšíření mělo být prostředkem její modernizace a adaptace na nové poměry. Pokud měla aliance své vítězství ve studené válce vůbec přežít a dál fungovat jako rámec pro politickou a vojenskou spolupráci USA a Evropy, musela projít proměnou. A právě rozšíření jí mělo dodat nový a srozumitelný účel a obhájit její smysluplnost v očích americké veřejnosti.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru