Běžný Evropan touto dobou zřejmě nemá pocit, že se hospodářsky děje něco hrozného. Evropská ekonomika pomalu roste, nezaměstnanost už šest let v řadě klesá. Eurozónu žádný člen neopustil, ačkoliv právě před pěti šesti lety se analytici předháněli v odhadech rozpadu eurozóny. Finanční krize let 2008 a následná dluhové krize byla prvním skutečným testem životaschopnosti eurozóny. Tehdy to jakžtakž ustála.
Ale protože ekonomika se pohybuje v cyklech, bylo jen otázkou času, než přijde test další. A řekl bych, že je to tady. Globální ekonomika zpomaluje a zhoršují se očekávání firem ohledně blízké budoucnosti. V případě centrálních bank, které mají nenulové sazby, je reakce jasná − snižujeme. Ale co má dělat Evropská centrální banka? Ta musí udržet svou kredibilitu. To znamená, že pokud je zde rostoucí riziko nesplnění cíle, upraví své nástroje tak, aby vrátila prognózu na cíl.
A je pravda, že těch možností je v situaci záporných úrokových sazeb méně. Takže se od ECB čeká kombinace kroků, kterou kdosi označil jako bazuku. Úrokové sazby půjdou níž při zavedení objemového limitu, aby nebyla ohrožena finanční stabilita. K tomu ECB pravděpodobně upraví podmínky dodávek likvidity a obnoví kvantitativní uvolňování neboli tisk peněz.
Vzhledem k tomu, že finanční trh nyní nevěří, že se podaří inflaci vrátit trvale na cíl, se ECB prostě bude muset snažit o to více. Nic jiného jí nezbývá. Bude to fungovat? Není to jisté, ale rozhodně to není ztracené, jak se nám někteří snaží už šest let namluvit.
