Nechápete, proč vaše děti poslouchají tak příšernou hudbu? Psychologové vám vysvětlí, co za tím vězí

Ta vzpomínka je ve mně pořád živá. Jsem u babičky v obývacím pokoji nalepený u televize, ve které právě zpěvák kapely Radiohead Thom Yorke v písni Creep křičí do mikrofonu, že je nicka a podivín. Já mu sice s mizernou angličtinou svých čtrnácti let nerozumím ani slovo, ale to vůbec nevadí. Hudba a Yorkeův zpěv se do mě zařezávají tak hluboko, že žádný překlad není potřeba. Tuším, o čem ten chlapík zpívá. Je z toho láska na celý život.

Tuhle fascinaci bohužel nesdílí můj otec, který se na mě nechápavě dívá a pronese cosi o tom, že tahle hrůza (výrazný eufemismus) se vážně nedá poslouchat. Podobné hudební neshody nás provázely celou mou pubertou. Dal jsem si tehdy předsevzetí, že budu v dospělosti jiný. Neuzavřu se do hudebního světa svého mládí a nebudu jednou dětem vyčítat, co poslouchají za nesmysly. Nemá smysl lhát, nepovedlo se mi to. Když slyším, jakou hudbu miluje moje sedmiletá dcera a někteří její o pár let starší vrstevníci, jsem rozčarovaný (výrazný eufemismus) úplně stejně jako kdysi můj táta nad písněmi Radiohead.