Ve středu v Praze zemřel poslední československý premiér Jan Stráský. Bylo mu 78 let. Informaci deníku potvrdil ČTK s odvoláním na rodinu Jan Havelka, čestný předseda Klubu českých turistů, v jehož čele Stráský dříve stál. Stráský byl předsedou federální vlády od července do konce roku 1992, přičemž po rezignaci tehdejšího československého prezidenta Václava Havla vykonával i část pravomocí hlavy státu. Po rozpadu Československa se stal Stráský v české vládě ministrem dopravy a později zdravotnictví. Byl poslancem České národní rady a Poslanecké sněmovny, spoluzakladatelem ODS, později Unie svobody. Po odchodu z politiky stál v čele Národního parku Šumava.

Podle informací ČTK zemřel Stráský v domově pro seniory v pražských Štěrboholích.

Stráský před revolucí pracoval jako úředník ve Státní bance československé, kde se také na začátku 70. let poznal s Václavem Klausem. S Klausem, který výrazně ovlivnil jeho kariéru, se Stráský potkal po roce 1968 v pobočce SBČS v Praze 1. "Dva roky jsme sdíleli kancelář. Byli jsme stejně staří, měli jsme podobné zájmy," vzpomínal Stráský na začátek 70. let, kdy se s budoucí výraznou postavou české polistopadové politiky seznámil. "Kouřím trvale od šestnácti, teď už nemá cenu něco měnit," řekl v roce 2013 Stráský, o kterém se říká, že měl jako jediný vždy k dispozici popelník i v bytě nekuřáka Václava Klause. 

Bývalý člen komunistické strany (vystoupil z ní v roce 1969) byl podle svých slov už koncem 80. let přesvědčen o tom, že se komunistický režim zhroutí. Po roce 1985 navázal Stráský opatrné kontakty s disentem, chodil například na návštěvy k Petru Pithartovi, stýkal se ale také s lidmi z okruhu kolem Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala. V říjnu 1988 byl Stráský dokonce zadržen a Státní bezpečnost u něj v bytě marně hledala protistátní letáky.

Na jaře 1990 se stal náměstkem generálního ředitele Komerční banky. V květnu 1991 se zapojil do vrcholové politiky, když byl jmenován místopředsedou české vlády a měl na starosti hospodářské reformy. Vrcholné chvíle Stráského působení v politice pak přišly po volbách v červnu 1992, v nichž byl zvolen poslancem České národní rady za koalici ODS-KDS.

Politik, vnímaný v té době i jako Klausův "muž na špinavou práci", přijal v červenci 1992 roli premiéra Československa, toho úplně posledního. "Byl to těžký půlrok. To nešlo o kůrovce, to šlo o možnou válku, o občanské spory, o spory s Maďarskem, o spory s celou Evropou, která nevěřila, že se nám to podaří v klidu rozdělit. A přišlo velké ulehčení," komentoval Stráský své působení jako premiéra dělícího se státu. Po rezignaci Václava Havla navíc vykonával i část prezidentských pravomocí.

Během několika měsíců roku 1992, kdy vykonával část pravomocí hlavy státu, musel v roli premiéra řešit nevyhnutelné rozdělení státu, ale jeden den v týdnu si vyhradil i na všechna oficiální setkání, která z jeho prezidentských kompetencí vyplývala. Ze všeho nejméně rád pak vzpomínal na udělování prezidentských milostí, jejichž příprava často zabírala celý víkend. "A já subjektivně říkám, že to bylo vůbec nejtěžší, co jsem kdy v životě dělal. A to jsou milosti," řekl Stráský v roce 2012 v rozhovoru s ČTK.

Po rozpadu společného státu se bývalý federální premiér vrátil do české vlády, kde dostal na starost ministerstvo dopravy. Vedl ho do října 1995, kdy jej premiér Klaus povolal do čela ministerstva zdravotnictví. První ministr-nelékař ale stihl uvést do života jen malou část reformy, než spolu s celou vládou na přelomu let 1997 a 1998 skončil.

V roce 1997 patřil Stráský mezi ty členy ODS, kteří vyzvali Klause k odchodu z čela vlády, a později také vstoupil do Unie svobody. Svou kariéru v politice ale v té době uzavřel. V lednu 2001 se stal na šest let šéfem jihočeského krajského úřadu. Už koncem 90. let se začal více angažovat ve vedení Klubu českých turistů, jehož byl od dubna 2006 osm let předsedou. Od února 2011 do června 2012 pak působil také jako ředitel Správy NP a CHKO Šumava.

Během roku a půl v čele šumavského národního parku čelil Stráský kritice ekologických aktivistů i části odborníků, zejména kvůli postoji k zásahům proti kůrovcové kalamitě. Vysloužil si dokonce od ekologického sdružení Děti Země dvojí "ocenění" – anticenu Ropák za největší protiekologický počin a Zelenou perlu za antiekologický výrok. Necelé dva roky poté, co odešel z čela šumavského parku, skončil Stráský také v čele Klubu českých turistů, jehož byl poté čestným členem.

Stráský se narodil 24. prosince 1940 v Plzni, kde také maturoval na obchodní akademii (1958). V letech 1963 až 1970 vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od 60. let až do roku 1990 pracoval ve Státní bance československé, nejprve v Plzni, později v pražské centrále, ze které se na začátku normalizace musel přesunout na pobočku pro Prahu 1 ve stejné budově. Stráský byl dvakrát ženatý, z prvního manželství má syna a dceru, z druhého syna.