Klid, ticho, občas šumění stromů, zvuky ptáků. A vítr, který se sem tam prohání kolem, aby vás ujistil, že tu nejste sami. Zvlášť teď, na podzim. Je to jako meditace. Ať už jste uvnitř nebo venku, široko daleko nikdo. Jen vy a samota. Jak tam asi plyne čas? A co myšlenky? Nakolik jsou jiné než v obydlí uprostřed města, kde vás ze všech stran atakují ruchy ulice, hlasy ze sousedství, zprávy, telefonáty, notifikace? Celý ten balík informací, které denně vsakujeme jako houba vodu? O kolik méně jich asi vstřebávají ti, kteří se rozhodli pro život mimo civilizaci? Stát se solitérem žijícím stranou musí být očistné. Kolik z nás by to dokázalo, odpoutat se od výdobytků konzumní společnosti? Že to ještě umíme, mi vloni potvrdila kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině, na kterou teď autor navázal volným pokračováním s názvem Jako v nebi, jenže jinak. Přečtěte si je. Pochopíte, že těch, kteří raději volí život na samotě, je stále dost.

Na samotě
Foto: Tomáš Tesař
Na samotě
Foto: Tomáš Tesař