Ceny Paměti národa, kterými obecně prospěšná společnost Post Bellum oceňuje účastníky zlomových momentů minulého století, letos putují do sousedních postkomunistických zemí. Ocenění získal také Miroslav Hampl, jenž pomáhal jako mladík vězňům v uranových dolech. U příležitosti 30. výročí sametové revoluce převzal v neděli na slavnostním večeru v Národním divadle ocenění i polský disident a bývalý lídr hnutí Solidarita Wladyslaw Frasyniuk.

Ceny pro maďarského politického vězně László Regéczy-Nagye a německého politického vězně Dietricha Kocha převzali jejich příbuzní. Stejně tak převzali příbuzní ocenění pro slovenskou herečku Dalmu Špitzerovou, která přežila holokaust a účastnila se Slovenského národního povstání.

Sedmaosmdesátiletý Hampl řekl, že nelituje pomoci svým spoluvězňům v 50. letech. "Jak jsem byl spokojený s tím, co jsem udělal v životě, a hlavně, že jsem pomohl politickým vězňům a jejich rodinám, tak to pro mne znamená moc," uvedl k ocenění. Lidem, kteří dnes a v sobotu přišli do centra Prahy oslavit 30. výročí sametové revoluce drží palce. "Držím jim palce, aby se to podařilo tak, jak se to podařilo před třiceti lety," řekl.

Post Bellum předává ocenění od roku 2010. Kandidáty na ocenění vybírají historici a badatelé z příběhů uložených ve veřejně přístupné internetové sbírce Paměť národa, kterou založilo Post Bellum v roce 2001. Mezi laureáty jsou váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holokaustu, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, skauti, příslušníci církví a mnozí další.

Władysław Frasyniuk

* 1954, Polsko

 

Władysław Frasyniuk

Řidič autobusu stál u zrodu Solidarity ve Wrocławi, která se připojila ke stávkujícím v Gdaňských loděnicích hned v srpnu 1980. V červenci 1981 stanul v čele Solidarity v regionu Dolní Slezsko. Po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 se deset měsíců ukrýval, v říjnu 1982 byl zatčen a odsouzen na šest let do vězení. Jako jeden z vůdců Solidarity odolal tlaku polské Státní bezpečnosti při krutých výsleších. "Není vězeňského trestu, který bych nezakusil. Nejtěžší byla šestiměsíční izolace, vydržel jsem několik dní v poutech přes den s rukama dozadu, v noci dopředu, seděl jsem v ledových celách, plus různé specifické tresty, které v každé věznici vymýšleli bachaři."

Krátce po propuštění na amnestii v roce 1984 putoval do vězení znovu, na svobodu vyšel v roce 1986 a cítil, že se společenská situace změnila. Že je čas vyjít z podzemí a zahájit formální dialog s komunistickou vládou. K tomu došlo v únoru 1989 při jednáních u kulatého stolu. "Rozhodnutí jednat s komunisty nebylo jednoduché. Byl to obrovský šok pro obě strany – pro nás, že jsme museli jednat s těmi, kteří nás zavírali do vězení. Nebylo to jednoduché ani pro ně, protože museli mluvit se zločinci, za které nás považovali."

Jednání skončila legalizací Solidarity a vyhlášením polosvobodných voleb na 4. června 1989. Solidarita v nich drtivě zvítězila a Tadeusz Mazowiecki se stal prvním nekomunistickým premiérem v sovětském bloku. Ve svobodném Polsku Władysław Frasyniuk založil přepravní firmu, angažoval se v komunální politice ve Wrocławi a v letech 1991–2001 byl poslancem Sejmu. Po roce 2005 se z politiky stáhl a v posledních letech se zapojuje do protivládních demonstrací jako občanský aktivista.

 

László Regéczy-Nagy

* 1925, Maďarsko

László Regéczy-Nagy

Během druhé světové války sloužil v maďarské armádě. V roce 1945 ho zajali Britové a tento okamžik byl pro něj "prvním setkáním s demo­kracií". Kvůli zajetí západními spojenci musel po nástupu komunistů k moci armádu opustit. Živil se poté jako pastevec, skladník a řidič náklaďáku. Když v roce 1949 britské velvyslanectví v Budapešti vyhlásilo konkurz na řidiče, přihlásil se a místo získal. "Pracovní dobu jsem trávil v demokracii západního ražení a pak jsem šel domů do diktatury proletariátu podle Rákosiho."

Díky tomu působil jako spojka mezi povstalci a Západem během maďarské vzpoury proti komunistické diktatuře v říjnu 1956. Povstání krvavě potlačila sovětská armáda vedená generálem Koněvem. László riskoval život, když společně s přítelem, pozdějším maďarským prezidentem Árpádem Gönczem propašoval na Západ poslední prohlášení revolučního předsedy vlády Imreho Nagye, který byl v roce 1958 popraven. László propašoval na Západ také spisy Istvána Bibóa, ministra revoluční vlády a politologa, s nímž byl v roce 1957 odsouzen na 15 let do vězení. Na svobodu se dostal po šesti letech díky intervenci generálního tajemníka OSN U Thanta.

Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník, později jako překladatel. V roce 1988 založil Výbor pro historickou spravedlnost, organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období, podobně jako u nás Konfederace politických vězňů.

Čtyřiadevadesátiletý László Regéczy-Nagy žije v Budapešti v domku s krásným výhledem. Je nemohoucí, ven už takřka nechodí, stará se o něj jeho rodina, která na něj za komunismu šest let čekala.

 

Dietrich Koch

* 1937, Německo

Dietrich Koch

Teoretický fyzik Akademie věd v Německé demokratické republice (NDR) v Lipsku protestoval v roce 1968 proti demolici gotického chrámu sv. Pavla. Ten od založení univerzity v Lipsku v roce 1409 sloužil jako univerzitní kostel. Ačkoli v něm působil Johann Sebastian Bach a jako zázrakem přečkal bombardování v době 2. světové války, soudruzi v květnu 1968 rozhodli, že ho vyhodí do povětří. Tři dny před odstřelem Dietricha poprvé zatkla východoněmecká tajná policie Stasi během protestního shromáždění před kostelem, následovalo propuštění z práce. "Když se kostel zhroutil, tak se komunisté a Stasi cítili být o něco blíže socialismu. V den výbuchu jsem jim napsal dopis, že tohle neututlají."

O měsíc později proto pomohl disidentům v Lipsku rozvinout plakát vyzývající k obnově kostela během závěrečného ceremoniálu Mezinárodní soutěže J. S. Bacha, který přenášela televize. V sále tehdy seděla tisícovka lidí a novináři z celého světa. Se svým bratrem Eckhardem sestavil časový spínač k jeho rozvinutí. Policii trvalo dva roky, než Dietricha dopadla. V roce 1970 ho udal mladý socialista a agent Stasi ze západního Německa. O protestu během Bachfestu se doslechl náhodou od jednoho z organizátorů protestu, který emigroval do západního Německa.

Během třiadvacetiměsíční vazby čelil Dietrich krutému nátlaku Stasi, aby udal spolupracovníky a podepsal spolupráci. Jako jeden z mála v NDR odolal a byl odsouzen ke dvěma a půl letům vězení s následným umístěním na psychiatrii. V roce 1972 se mohl díky intervenci filozofa Carla Friedricha von Weizsäckera vystěhovat do západního Německa. Vystudoval filozofii a učil na univerzitě v Essenu, kde žije se svou ženou dodnes.

 

Dalma Špitzerová

* 1925, Slovensko

Dalma Špitzerová

Dětství s pěti sourozenci prožila ve slovenském Liptovském Mikuláši, kde její otec sloužil v synagogách jako chazan – zpíval modlitby, maminka učila francouzštinu a němčinu. Když v roce 1942 začaly transporty do pracovních a koncentračních táborů, otec poslal Dalmu a její dvě starší sestry do Maďarska, kam odcestovaly na falešné doklady.

V Budapešti se zpočátku zdálo, že jsou v bezpečí. Sehnaly práci, navzájem si pomáhaly. Jednoho dne se ale sestra Lilka vrátila domů v doprovodu četníka. "Potichu mi řekla, že nás už chytili, ale že mám mlčet, protože mám jiné papíry. Nechtělo se mi tam zůstat samotné, tak jsem přiskočila a řekla, že jsem její sestra. Tak nás sebrali a odvedli do internačního tábora."

Sestry poté odvezli do Osvětimi. Dalma se dostala do nemocnice, protože ji vězeňská lékařka prohlásila za nemocnou tyfem, ačkoli byla zdravá. Po neúspěšných pokusech o útěk se dostala do sběrného tábora v Novákách, kde strávila dva roky. Pracovala v dílně, kde se šily brašny, a později zde začala hrát divadlo. Její první rolí byla postava Emily Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, ve které zazářila. Režisér jí přitom roli nechtěl svěřit kvůli jejímu mládí. "Tehdy mi řekl, že jsem takový talent, že když přežijeme, ať jdu okamžitě studovat herectví. Tak se také stalo."

V táboře v Novákách se zapojila do podzemního hnutí a po vypuknutí Slovenského národního povstání utekla do Banské Bystrice, kde se připojila k povstalcům. Nejdříve pracovala v tiskovém oddělení, po potlačení povstání odešla s partyzánskou jednotkou do hor, kde zůstala až do osvobození. Po válce se stala divadelní herečkou, po zrušení kabaretu Tatra v roce 1970 pracovala jako asistentka režie ve Slovenské televizi. Po sametové revoluci založila soukromé herecké studio, s nímž vyhrála mezinárodní cenu v Paříži.

 

Miroslav Hampl

* 1932, Česká republika

 Miroslav Hampl

Jako devatenáctiletý mladík nastoupil v květnu 1952 do jáchymovských uranových dolů, aby si odpracoval roční brigádu v těžkém průmyslu. V dole Svornost pracoval jako kolektor – určoval radioaktivitu rudy pro těžbu. "Když jsem začal fárat, tak mě upozornili, že budu dělat se samými zločinci, ať si dávám pozor". Záhy pochopil, že se nejedná o zločince, ale o oběti komunistické zvůle. S mnohými politickými vězni se spřátelil. Poslouchal jejich životní příběhy a rozhodl se jim pomáhat. Doručoval jim dopisy, balíčky či teplé prádlo.

Jednomu z nich pomohl na svobodu – na důl pronesl civilní šaty a převlečeného politického vězně provedl přes bránu. Jemu samotnému se útěk na Západ nepodařil – udal ho kamarád a on putoval na tři roky do lágru Ležnice v Horním Slavkově. V době zatčení v listopadu 1952 vážil 90 kilo, po třech měsících vyšetřování a měsíční samovazbě se z něj stala troska vážící něco málo přes 50 kilo. V takovém stavu nebyl schopen plnit normy a za trest musel do korekce, maličké místnosti bez oken s betonovou podlahou. "Spal jsem mokrý, v zimě, s jednou dekou. Ráno jsem musel na šichtu a ze šichty zase hned do korekce."

Přežít mu pomohli vězni, kterým jako civilní zaměstnanec pomáhal. S jejich pomocí plnil normy a díky tomu měl lepší stravu. Propustili ho po odpykání poloviny trestu v září 1954. Myšlenky na útěk na Západ se vzdal až poté, co se zamiloval do své budoucí ženy Evženie. Usadili se v Šumperku, kde až do důchodu pracoval jako zedník. Je jedním ze zakladatelů místní pobočky Konfederace politických vězňů.

 

Související