Velká bílá obluda. Žaneta otočila hlavu zpátky do přirozené polohy. Tam, kde ji měla před chvílí, se její zrak stočil k zrcadlu. Ležela na boku a skoro si vyvrátila hlavu, když hleděla za sebe. Naproti její posteli do úzké místnosti tupě civěly vestavěné skříně a nějakého kreténa napadlo osadit jejich posuvné dveře ohromnými zrcadly. Byl to dětský pokoj, ale ona přece už dávno není dítě! I když polepila stěnu, k níž přiléhala postel, plakáty fotbalistů, což je dost trapný na osmnáctiletou holku, ale aspoň jsou to chlapi a připomínali jí tak sexy místa, jako jsou Barcelona, Mnichov a Manchester. Žaneta dnes ale nevnímala barevné kopačky ani teplý odstín na omak studené stěny. Myslela na to, co viděla v zrcadle. V zrcadle vestavěných skříní je nepřítel. Nebojí se ho. Čirým způsobem ho nenávidí. Nenávidí jeho bílou obludnost. Nenávidí tátu, že to takhle naplánoval. To debilní stěhování do Osla. Jasně, velký bílý nepřítel by se na ni přilepil a bezeslovně by ji vytáčel, ať by se hnuli kamkoliv, jenže Oslo? Norové jsou běžkaři, tati, ne slalomáři!

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se