Nejen čeští influenceři spustili kampaň za nošení roušek ve veřejném prostoru. Odborníci sice upozorňují, že obyčejné roušky mají smysl hlavně před ústy nakažených a zbytku populace velkou službu neprokážou, i oni však připouští, že je lepší alespoň nějaká ochrana než vůbec nic. Může se zdát, že podobná debata postrádá v aktuální situaci, kdy roušky chybí i ve zdravotnictví, smysl. Existuje však další cesta: roušku si vlastnoručně vyrobit. Není to složité ani drahé a dřívější studie navíc ukazují, že účinnost podomácku vyrobených roušek může být až překvapivě vysoká.

V neděli premiér Andrej Babiš oznámil, že Česko vyjednalo 10 milionů roušek z Číny, první by měly dorazit v sobotu. Přes milion respirátorů podle ministra vnitra Jana Hamáčka dorazí do středy. Většina z nich však zamíří k pracovníkům, kteří při výkonu svého povolání riskují nejvíce - zdravotníkům, policistům či vojákům. Ostatní lidé si musí poradit sami a na internetu se objevuje řada návodů, jak na to.

Šířit osvětu prostřednictvím sociálních sítí se rozhodl autor knihy Konec prokrastinace Petr Ludwig, kterého na Instagramu sleduje přibližně 16 tisíc lidí. Jeho iniciativa pod hashtagem #rouškyvšem se rychle šíří českým internetem. Ludwig v sobotu také zveřejnil video, v němž předkládá hlavní argumenty pro nošení roušek. Jedním z nich je i to, že řada lidí roznáší nákazu nevědomky ještě předtím, než pocítí první příznaky. Lidé tak rouškami nechrání pouze sebe, ale aktivně mohou zabránit dalšímu šíření viru.

To, že roušky mají smysl, ukazuje podle Ludwiga Mongolsko, kde platí od ledna povinnost jejich nošení. V zemi je zatím hlášen jen jediný případ nákazy, a to i přesto, že tato země sousedí s Čínou.

Výroba roušek není komplikovaná a není k ní potřeba mnoho materiálu. Podle některých návodů není ani potřeba umět šít. Ludwig ve svém videu doporučuje zejména anglicky mluvený videonávod přímo z Číny. Českou verzi nabízí například módní návrhářka stojící za značkou Daya, která svým videem podpořila pražskou porodnici v Podolí.

S poměrně svérázným nápadem na výrobu vlastního respirátoru přišel rektor ČVUT Vojtěch Petráček. Stačí k tomu dvoulitrová PET lahev, gumička, těsnění do oken a papírový ubrousek. "Ano, je to komické - takové řešení ve stylu Apolla 13 -, ale účinné," uvedl ve svém návodu na Facebooku Petráček.

Poslední, ale stále dobrá možnost

Otázkou zůstává, jak jsou podobná kutilská řešení vlastně funkční. Odpověď hledali vědci z Cambridgské univerzity už před sedmi lety, kdy ve své studii srovnávali klasické chirurgické masky s maskami, které si dobrovolníci vyrobili z bavlněných triček. Po epidemii prasečí chřipky v roce 2009 totiž došli k závěru, že při vypuknutí celosvětové pandemie by se roušky mohly stát nedostatkovým zbožím, což se nyní potvrdilo.

Domácí masky si v rámci studie vedly překvapivě dobře. Při testech zachytily 71 procent částic o velikosti 0,64-1,1 mikrometru. Což je o 15 procent méně, než dokázaly zachytit standardní chirurgické roušky. Celkově byly chirurgické masky třikrát efektivnější v bránění přenosu než ty vyrobené svépomocí. Proto také autoři studie doporučují domácí roušky pouze jako poslední možnost, která je ale podle nich stále ještě výrazně lepší, než nepoužívat ochranu žádnou.

Jak však upozorňuje na svém blogu společnost Smart Air, zabývající se čističi ovzduší, test Cambridgské univerzity v případě Covid-19 nestačí. Částice nového koronaviru totiž dosahují rozměru zhruba 0,1 mikrometru. Směrodatnější je proto nizozemská studie z roku 2008, která testovala různé masky na propustnost částic o velikosti 0,02-1 mikrometr.

Ve srovnání zvítězil respirátor FFP2, který se používá například ve stavebnictví při broušení. Ten zachytil 98,9 procenta všech částic, chirurgická maska 78,6 a rouška vyrobená z kuchyňské utěrky 60 procent. Účinnost pomůcek se výrazně nezměnila ani s časem jejich používání, u utěrky se dokonce zvýšila.

O něco nižší účinnost mají všechny ochranné pomůcky u dětí, což si vědci vysvětlují tím, že je výrazně těžší dosáhnout toho, aby masky na menší obličej pasovaly. I přesto však podomácku vyrobené masky dokázaly odfiltrovat přes polovinu testovaných mikročástic.

Přestože výsledná čísla obou studií jsou poměrně optimistická, je třeba je brát s rezervou. Sami nizozemští vědci uznávají, že k tomu, aby mohli výsledky prohlásit za obecně platné, potřebovali by větší množství testovaných dobrovolníků. Ti navíc během testů pouze dýchali. Kašel či kýchání může přenos částic viru výrazně usnadnit. Stejně tak kontakt s dalšími částmi těla, například při poškrábání se na nose či posunutí roušky.