Tváří v tvář hrozbě šířící se epidemie premiér Boris Johnson nejdříve vsadil na postup, že pro Spojené království bude z dlouhodobého hlediska výhodnější připustit jistou míru ztrát lidských životů, ale výměnou získat imunitu pro velkou část obyvatelstva, která nákazou projde a získá tím odolnost. Proto premiér nesáhl ke striktním omezením jako jiné země na kontinentu, včetně například Česka. Svou úlohu hrál i britský zdravotní systém NHS. Ten je veřejný a kvůli obavám z reakce lidí se ho neopovážila privatizovat ani "železná" premiérka Thatcherová, v nynějším stavu by však nemusel objem pacientů nakažených virem Covid-19 zvládnout, natož aby stačil široce testovat ohrožené skupiny.

Proto byl Johnson ještě před několika dny ochoten riskovat a veřejně připravoval své spoluobčany, že mnozí "ztratí své milované". Výchozí kalkul měl jednu vadu, premiér dostatečně důrazně nevaroval, že v zájmu zdraví mají omezit sociální kontakty. Jak jinak si vysvětlit, že Britové o posledním víkendu, epidemie neepidemie, houfně vyrazili do parků a k moři a ještě v pondělí ráno byly vlaky londýnského metra plné lidí − v naprosté většině bez ochranných roušek.

Večer musel premiér přiznat barvu a vyhlásit minimálně na tři týdny zákaz vycházení, jakoby opsaný od pečlivějších kolegů na kontinentu. Důvod: jinak by si Spojené království přehrálo italský scénář, který by beztak přetíženou NHS mohl vykolejit.

Otočka ve tvaru U Borisi Johnsonovi, který léta hlásal liberální, nedirigistickou vizi státu, nemusela být zcela po chuti, vidina obří pohromy však byla silnější. Ale koneckonců premiér je politik, který se už po loni vyhraných volbách rozhodl zaplavit ekonomiku miliardami liber, aby země zvládla brexit. Teď jich tedy bude potřebovat ještě více. V závodě s časem nad ním bude ale viset jiná hrozba, výčitka, že pokud by reagoval dříve, škody lidské i materiální mohly být menší.