Ovace pro zdravotníky asi ještě budou pokračovat, ale lidé po krizi snadno zapomínají, říká psycholog

Koronavirem už se nakazilo přes 300 sester a víc než 150 lékařů. Zdravotníci jsou nejpostiženější skupinou. Na obavy z infekce ale nemají mnoho času, protože jsou už několik týdnů plně zaměstnaní péčí o pacienty s nemocí covid-19, kterou nový virus způsobuje. Právě krizové situace, jako je tato, podle psychologa Lukáše Humpla ukazují, jak důležité je, aby zdravotníci dosáhli na psychickou podporu. 

"Tradovalo se, a věřili tomu i zdravotničtí manažeři, že zdravotník je ten 'tvrdej', který je tu od toho, aby pomáhal. A musí veškerou zátěž snést, od toho je zdravotník," popisuje Humpl s tím, že pandemie, ale třeba také loňská tragická událost v ostravské nemocnici, kde útočník zastřelil sedm lidí, ukazují, že tomu tak úplně není. "Zdravotník je psychicky stejně křehký jako ostatní," říká v rozhovoru pro HN Humpl, který je mluvčím moravskoslezské záchranky a zároveň garantem celorepublikového Systému psychosociální intervenční služby. Ten se snaží nemocnice podporovat ve zřizování týmů složených ze zdravotníků, kteří mohou svým kolegům v těžkých situací poskytnout potřebnou psychickou podporu. 

HN: V čem je práce zdravotníků nyní psychicky náročnější než za normálního provozu?

Myslím, že nelze dát jednoznačnou odpověď, v různých týmech a na různých pozicích je to různé. Kdybych se na to podíval za záchranku, počet výjezdů je standardní nebo lehce pod normální hladinou. Náročnější a jiné je to, že se všechny události už v operačním středisku označují mírou rizika podle okolností a stavu pacienta. Posádka se chová podle toho a používá různý stupeň ochranných prostředků. V tomto je pro ni práce náročnější. V nemocnicích je situace obdobná. Jsou týmy, které jedou v běžném pracovním režimu, jiným se změnila pracovní náplň. Některá oddělení musela být přeorganizována. Najela do krizových způsobů fungování.

HN: A je to z psychického hlediska náročnější, nebo je to stále stejná míra zatížení?

Pro část zdravotníků se možná nic moc nezměnilo, pro některé se toho změnilo hodně. Obecně když se nám toho hodně v životě změní, přijde náhle nová a neznámá situace, jde vždycky o zátěž pro psychiku. Pak je podstatné, nakolik jsme schopni tu zátěž nést a nakolik potřebujeme podporu, pomoc nebo delší dobu na adaptaci. Je to individuální. Víme, že pro část zdravotníků je zatěžující například skutečnost, že část týmu vypadla, protože byla třeba 14 dní v karanténě. Tým se najednou ztenčí, ale zdravotníci tam musí být, musí se o pacienty postarat. Logicky to znamená, že jsou v práci déle, velmi rychle spadnou do přesčasů. A začne se projevovat nejenom psychické zatížení, ale samozřejmě i to fyzické.

I u zdravotníků se setkáváme s obavami nejenom o zdraví své, ale i svých blízkých. Byl jsem v kontaktu se zdravotníky, kteří pečovali o covid pozitivní pacienty a báli se jít ze směny domů, aby tam infekci nezavlekli a neohrozili své blízké. Není to tu takové jako ve Spojených státech, Itálii nebo Španělsku. Ale i u nás byly situace, kdy zdravotník ošetřoval pacienta, který byl covid pozitivní, a pak ho viděl třeba další den už v kritickém stavu. Uvědomil si, že infekce není jenom chřipkou, ale může být velmi nebezpečná. Může i zabíjet. Vidět propad u pacienta, který je třeba ve středním věku a není predisponovaný k těžkému průběhu, není ani pro zdravotníka hezký zážitek. Uvědomujete si na tom panující ohrožení.

HN: Mluvil jste o tom, že někteří zdravotníci pociťují strach z toho, že nakazí sebe a pak případně i svou rodinu. Jak mají se strachem pracovat, aby je to úplně nepoložilo a aby ho nepřenesli na pacienty?

Zdravotníci jsou na tyto situace připravovaní. Zpravidla jsou z infekčních oddělení a mají zažité ochranné mechanismy. U nás na záchrance třeba proběhlo proškolení všech týmů na všech stanovištích, jak to s tím virem je, jak je virulentní, jak se přenáší, co pomáhá, jak se můžu chránit, jak si svléknout ochranné prostředky, abych se sekundárně neinfikoval atd. Jsou to praktické věci, které mi dají nástroj: i když mám strach, nejsem bezmocný, mám prostředky, kterými se můžu bránit. Ale vím i o případech, kdy se zdravotník "zašprajcnul" a řekl: "Já si ten oblek nevezmu, mám strach, nejdu tam."

HN: Epidemii takového rozsahu asi nikdo nemohl čekat. Přesto, mohou se zdravotníci na zátěž tohoto typu nějak připravit?

Myslím, že na epidemiologickou situaci jako takovou se úplně dobře připravit nedá. Další epidemie, která možná přijde brzy, možná se jí už nedožijeme, bude pravděpodobně jiná. Když resuscitujete člověka, tak to také nikdy není stejné. Když záchranář přijede k nehodě, je pokaždé v něčem odlišná. Ale samozřejmě v psychice fungují obecně platné principy, na kterých se dá stavět. Velmi k tomu přispívá zkušenost.

Fakt, že aktuální situací teď úspěšně projdeme, může vést k nastavení mechanismů, která umožní se lépe připravit na příchod další takové události. Teď mluvím o režimu epidemiologicko-zdravotnickém. Vy jste se na to neptala, ale já o tom mluvím proto, že lepší nastavení a porozumění situaci a lepší materiální a organizační připravenost jsou velmi důležité, protože se potom odráží na výkonu a psychice lidí. Říká se, že kdo je připraven, není překvapen. Když bude méně překvapení, bude i méně zátěžových momentů pro psychiku.

Psychická připravenost zdravotníků je další kapitola. Jejich výchova v zacházení se stresem a zátěží je věc, která se u nás dlouho nenosila. Tradovalo se, a věřili tomu i zdravotničtí manažeři, že zdravotník je ten "tvrdej", který je tu od toho, aby pomáhal. A musí veškerou zátěž snést, od toho je zdravotník. Na posledních velkých událostech, jako je tahle nebo byla třeba střelba v Ostravě a další, si uvědomujeme, že tomu tak úplně není. Že zdravotník je psychicky stejně křehký jako ostatní. Možná má vyšší práh stresové tolerance, protože zátěž zažívá častěji, ale má také svoje limity. Je dobré ho učit se stresem zacházet, rozumět tomu, co s ním stres udělá.

Viděl jsem za svoji praxi desítky, stovky zdravotníků, kteří byli vyděšení, když spadli do stresové reakce, co s nimi vyvádí jejich tělo, jejich mysl, co je napadá, jak se mění jejich chování. Moc tomu nerozuměli. Předpoklad, že zdravotník rozumí tomu, co se děje s psychikou, protože je zdravotník, není správný. Proto má smysl zdravotníky edukovat a dát jim k dispozici podporu. Nejenom v situaci, jako je tahle, ale i pro běžnou práci. Abychom je zvykali, že říct si o podporu není ostuda, ale naopak odraz uvědomění si vlastních duševních potřeb.

HN: A daří se to? Máte pocit, že už před pandemií byli zdravotníci lépe připravení psychickou zátěž zvládnout?

Systém psychosociální intervenční služby se začal zavádět před osmi lety. Záchranka od záchranky, nemocnice od nemocnice. Dlouho zde nebyla vůle ze strany státu nebo ministerstva. Situace se změnila v loňském roce, v září vyšlo metodické doporučení pro zavádění psychosociální podpory do resortu zdravotnictví. SPIS byl pověřen, aby nabídku pomoci začal rozvíjet plánovitě. V posledních asi sedmi měsících přišla velká vlna zájmu ze strany nemocnic, které o tento způsob podpory svých pracovníků začaly mít zájem.

Tam, kde podpora je nějak nastavená, je to nepochybně pro zdravotníky velkou výhodou. Vědí o ní, mohou se o ni opřít a jsou ochotní ji přijmout. Když někdo řekne: po směně si sedneme, přijde sem pracovník podpůrného týmu a budeme s ním mluvit o tom, co se dělo, tak se na něj zdravotníci dívají nedůvěřivě, pokud je to novinka. V krizové situaci si řeknete: radši půjdu domů, chci mít klid. Ale pokud je systém takové podpory už nastavený, víte, že je úlevné těžký den uzavřít, mluvit o něm a pojmenovat těžké věci, které se odehrály. Vlastně se necháte ošetřit.

HN: A takhle to teď tedy v některých nemocnicích funguje?