Pro nejbližší budoucnost Česka není nic důležitějšího než co nejrychlejší vakcinace proti covidu-19, říká profesor ekonomie Štěpán Jurajda. "Návratnost každé koruny dnes vložené do kvality krizového řízení očkování, logistiky a do profesionální komunikační strategie je obrovská," vysvětluje ekonom institutu CERGE-EI. A je podle něj velkou otázkou, zda to vše naše veřejná správa zvládne.

Z dlouhodobého hlediska pak bude podstatné, zda se společnost i ekonomika budou nadále polarizovat. Česko, stejně jako ostatní země světa, je na tom podle Jurajdy nyní podobně jako Ukrajina. Má před sebou dvě varianty politického i ekonomického vývoje. A v příštích pár letech se rozhodne, kterou cestou půjdeme.

Co podle vás nejvíce trápí českou ekonomiku a obecně celou společnost?

Mě trápí, že se naše ekonomika i společnost polarizují. Významná část firem je u nás inovativních a produktivních podobně jako ve vyspělejších zemích. Ale vedle toho zde přežívají firmy, které zaostávají a produktivitu nedohání. Takto se nám polarizuje nejen ekonomika, ale i věda, rozevírají se nám nůžky regionálních rozdílů v dostupnosti kvalitního vzdělávání. Z mého pohledu jsou polarizace a narůstající nerovnosti pro Česko velkou výzvou, podobně jako pro mnohé bohaté společnosti. Vezměme konkrétní příklad z oblasti vzdělávání. V zásluhovém systému, jako je ten náš, se jedna skupina rodičů o své děti maximálně stará, zajistí jim nejrůznější kroužky, doučování a přípravu na přijímačky. Dostanou je na ten správný kvalitní gympl a pak na prestižní vysokou školu. A tito absolventi si pak řeknou, že jsou úspěšní, protože prostě byli pracovitější. Jenomže talent stejně nadaného dítěte rodičů, kteří se o to vše nepostarají, protože třeba nevědí jak, nemají na to prostředky nebo zájem, naše společnost do velké míry promarní. Tito zapomenutí a méně úspěšní postupně ztratí důvěru v systém, soudržnost a víru v lepší budoucnost. Svým úspěšnějším soukmenovcům to posléze vrátí i s úroky, a to nejen u voleb. Ale pozor, vhodná řešení narůstajících nerovností se v různých sektorech společnosti diametrálně liší.

To vše asi souvisí i s překotnými změnami, kterými celý svět v posledních letech prochází…

Posledních 15 let se svět dramaticky mění. V každodenním shonu si toho nemusíme všimnout. Při pohledu zpět na začátek století je ale vidět, jak moc se mění ekonomika, jak se trhají městské aglomerace vůči regionům, jak se nám trhají osobní kontakty mimo naši sociální bublinu, což vše souvisí s vývojem hospodářství, vzdělání a s vlivem sociálních médií. Velká část společnosti, od mladých po staré, dnes sleduje úzce vymezené a diametrálně odlišné informační kanály. Často pak odlišně vnímají i realitu. A bez dostatečně společného pohledu na fakta se žádná společnost nevypořádá s výzvami typu pandemie. Lidé pod vlivem svých informací pak mohou ubližovat svým chováním sobě i ostatním. Fungování naší demokracie do budoucna, myslím, závisí na tom, jestli se nám podaří regulovat nové monopoly, včetně těch informačních. A bude podstatné, jak budeme pracovat s dětmi, které dospívají do kvalitativně jiného světa. Abych to shrnul, základem státu je a bude vzdělávání, včetně toho předškolního, a pak to, jak dostáváme a zpracováváme informace.

Velká část společnosti sleduje úzce vymezené a diametrálně odlišné informační kanály. Často pak odlišně vnímají i realitu.

Co by tedy měla vláda konkrétně v příštím roce udělat, aby se v Česku žilo lépe?

Prvotním úkolem je samozřejmě co nejrychlejší vakcinace proti covidu-19. V jaké formě budou v příštím roce naše ekonomika a společnost, teď primárně závisí na tom, zda si vedení země uvědomí, že potřebujeme stejně vybavená a početná očkovací centra, jako má teď třeba Bavorsko. Aby několik větších center zvládlo očkovat tisíce lidí denně. Bojím se, abychom jako v případě budování kapacit chytré karantény neprokaučovali měsíce. Doufám, že nedojde k tomu, že bychom doháněli očkování ještě dlouhou dobu poté, co například Německo už bude dávno ekonomicky a společensky rozvolněné a pojede na růstové vlně. Na ničem jiném to nezávisí víc než na tomhle. Návratnost každé koruny dnes vložené do kvality krizového řízení očkování, logistiky a do profesionální komunikační strategie je obrovská. Otázka ale zní: bude naše veřejná správa včetně ministerstva zdravotnictví schopna podat špičkové výkony na úrovni nejlepších profesionálních krizových manažerů?

Co byste tedy navrhoval?

Kdybych potřeboval zvládnout takto obrovský logistický úkol, nesrovnatelný s tím, co veřejná správa kdykoli v této zemi dokázala, najal bych nejlepší krizové manažery a dal jim rozsáhlé pravomoci přímo pod vládou. A nastavil bych transparentní, kvantifikované a veřejně viditelné cíle na kalendáři. S očkovací strategií souvisí i druhá zodpovědnost, která je širší, celospolečenská. Týká se vědců, vlády s její komunikační strategií i médií. Ono totiž záleží na tom, jak se o očkování bude mluvit. Dám vám konkrétní příklad. V jednu chvíli si v USA vlivná tisková agentura Associated Press sama sobě zakázala používat slovní spojení illegal immigrant, tedy nelegální přistěhovalec. Museli tedy popisovat migranty a uprchlíky jinými slovními obraty. Ukázalo se, že to mělo vliv na to, jak převzaté tiskové zprávy v novinách a médiích pak následně vnímali lidé a jak se tito dívali na celý imigrační problém v USA, jaké chtěli vidět jeho řešení. Čili na slovech, na médiích záleží. A pak je tu ještě jedna, třetí důležitá věc, kterou jsme v rámci poradního sboru NERV v říjnu doporučovali. Totiž aby vláda zvýšila ekonomické motivace k dodržování epidemických pokynů a opatření. Platí, že když se nechám bez příznaků otestovat, třeba antigenními testy, a náhodou se přijde na to, že tu nemoc přenáším, tak karanténou přijdu o část svých příjmů. Ohrožuji i příjmy svého okolí, které tak na mě může být naštvané. Osobní motivace k testování je tedy nízká, i když celospolečenská návratnost účinného trasování a testování je pro všechny obrovská. Jen tak totiž zkrotíme epidemii bez uzávěr. Vláda by tedy lidem i firmám měla dát silné finanční pobídky, aby se nechali testovat a trasovat. Šetřit na takových výdajích je krátkozraké.

Co dalšího by se tedy Česku vyplatilo? Co nám chybí?

To, co nám chybí systémově, jsou kvalitní aplikované společenskovědní výzkumy, které jsou založeny na již existujících datech o jednotlivcích. Bez takových dat a výzkumných poznatků není možné vyhodnocovat dopady například změny v odpisech pro OSVČ nebo dopady motivací k testování či očkování. Vyspělejší země, například skandinávské, Německo, Spojené státy, ale třeba i Maďarsko mají legislativu, která umožňuje různé způsoby přístupu výzkumníků k individuálním datům, jež jsou samozřejmě zároveň dobře chráněna proti zneužití. Já v Česku už přes dvacet let vzdělávám doktorandy, kteří by rádi tento typ analýz dělali, jenže nemohou. Místo toho analyzují data z Dánska, Německa nebo z Ameriky, protože u nás neexistuje legislativa a vlastně ani pochopení, že přístup k těmto datům o jednotlivcích pomáhá lépe nastavit veřejnou politiku. Ono to souvisí i s tím, že tato republika vstoupila do transformace s kvalitními přírodními vědami, ale s podkopanými vědami společenskými. Takže ani velká část elit v této zemi neví, co společenské vědy dnes umí a jak mohou být užitečné. Často se setkávám s politiky, kteří řeknou, že "ze zkušenosti vědí, co nejlépe funguje". Jenže kdyby takhle postupovali lékaři, kdyby se spoléhali na své zkušenosti z vlastní ordinace a neměli oporu v širších datech, v klinických testech, tak nám pořád ještě pouštějí žilou. Bez kvalitních společenskovědních výzkumů a průběžného vyhodnocování dopadů vládních politik − zdravotních, sociálních, vzdělávacích − a vládních reforem, důchodové nebo daňové, vyhazujeme spoustu peněz komínem. Empirická vyhodnocení svých postupů si dělá každá větší firma, marketingová agentura nebo banka. Naše veřejná sféra to stále dělat neumí a někdy dokonce ani dělat nechce. Neumí tyto typy výzkumů zadávat, neumí je interpretovat, nedává k dispozici data, která nákladně sbírá a skladuje.

Desítky tisíc každodenních rozhodnutí na všech úrovních ekonomiky, které jsou důsledkem vládních reforem, nejsou podloženy rozumným výzkumem a daty.

Kde bychom se v tomhle ohledu mohli inspirovat?

Třeba v Německu. Lidé, kteří tam například na federálním ministerstvu práce zadávají aplikovaný výzkum resortnímu výzkumnému ústavu v oblasti trhu práce, mají často doktoráty ze slušných světových univerzit. Nad resortním výzkumákem jsou navíc dvě dozorčí rady. Jedna je tripartitní a slouží k tomu, aby výzkumníci vysvětlili všem partnerům na trhu práce, k čemu ten výzkum je. A druhá je složena z nejlepších německých výzkumníků trhu práce, kteří sice pracují na nejlepších světových univerzitách, ale zároveň dohlížejí na to, aby ten resortní výzkum byl na současné metodologické úrovni. A tohle u nás zatím nefunguje. Zase dám příklad. U aktivní politiky zaměstnanosti třeba platí, že pokud neděláte metodicky podložené, pravidelné výzkumy toho, které rekvalifikační programy pomáhají a které ne, tak velkou část investovaných prostředků vyhazujete oknem. Jde tu o systémové efekty. Všichni jsme naštvaní, když se někde na ministerstvu dá stamilionová IT zakázka a my tak nějak tušíme, že velká část z toho je transfer veřejných prostředků dané firmě. To, co by nás mělo mrzet ještě více, je, že desítky tisíc každodenních rozhodnutí na všech úrovních ekonomiky, které jsou důsledkem vládních reforem, nejsou dnes podloženy rozumným výzkumem a daty. Že se bez takových podkladů dělají třeba daňové reformy nebo se bez nich pomáhá nezaměstnaným. Tato absence podložených rozhodnutí navíc nestojí jen peníze, ale nese to s sebou i jiné hrozby.

Například?

Když politici nedokážou dobře vysvětlit a podložit důvody svých rozhodnutí, tak vlastně politika ztrácí u veřejnosti legitimitu. Lidé ztrácí důvěru v demokratický způsob vlády, v to, že se jejich děti budou mít i díky lepším vládním politikám lépe. Od politiků pak požadují jen to, čemu se někdy říká politika identit, tedy politika vedená argumenty "my, nebo oni", ne snahou zlepšovat život v zemi. Také bez podkladů zbytečně sklouzáváme k ideologickým poučkám. Vezměme příklad debaty o minimální mzdě. Jedna strana řekne, že je nízká, a proto by se měla zvýšit, načež druhá strana kontruje, že lidé přijdou o práci. Ve skutečnosti je to empirická otázka − jaká je hladina minimální mzdy, která už škodí, čili kam až je vhodné ji zvyšovat? Zde nepomůže ani ideologická diskuse, ani poučky z úvodních kurzů ekonomie. Tohle se ve většině vyspělých zemí empiricky analyzuje a měří.

Jinak řečeno nám tedy chybí kvalita veřejné správy?

Přesně tak. Základem blahobytu moderních zemí je kvalitní veřejná správa a informačně podložená regulace a reformy. Teď se bojím, že budeme kvůli daňové sekeře zase plošně omezovat veřejné výdaje bez ohledu na jejich efektivitu. Pokud se kvalita rozhodování státní správy nezlepší, tak na tom nakonec budeme špatně všichni. I ti s vysokými příjmy, kteří jsou teď možná rádi, že jim klesnou daně, zařídí si lepší dovolenou nebo si pořídí o něco větší byt. Do budoucna se totiž může klidně stát, že budou žít nespokojeni v zemi, kde třeba už nebude kvalitní zdravotnictví.

To podle vás Česku skutečně hrozí?

Je to jedna z největších výzev vzhledem k demografickému vývoji. Ty nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání, které vidíme dnes, se mohou za deset patnáct let přehoupnout i do nerovností ve zdravotní péči. Dnes ji máme kvalitní a dostupnou, ale se stárnutím populace a rozpočtovými tlaky o tu dostupnost můžeme velmi rychle přijít. Na kvalitě rozhodování tu strašně záleží. Jak bude pracovat naše veřejná správa, zdravotnictví, jak bude fungovat trh práce, jestli se lidé, kteří přijdou o práci, zase zapojí, jestli v předškolní výchově pomůžeme dětem ze znevýhodněných rodin, aby svůj talent využily, nebo jestli celý život budou cítit nespravedlnost a společnosti to vrátí.

Štěpán Jurajda

Vedoucí vědecký pracovník Národohospodářského ústavu AV ČR a profesor na CERGE-EI. Vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou, následně působil v akademické sféře ve Spojených státech amerických. Je členem poradního ekonomického týmu při Ústředním krizovém štábu a Národní ekonomické rady vlády. Dlouhodobě se zabývá aplikovanou mikroekonomií a trhem práce.

Profesor ekonomie Štěpán Jurajda

Zmínil jste nerovnost v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání, která je v Česku velkým problémem. Dost se mluví o tom, že pandemie to ještě dost zhorší, vidíte to také tak?

Je to velký a stále podceňovaný problém. Už dnes máme spoustu výzkumů, hlavně ze světa, které ukazují, že během pandemie trpí co do znalostí a kontaktu se školou více děti, kterým rodiče nedávají plnou podporu. Když rodiče sami nemají vyšší vzdělání, nemají počítačové vybavení, dětem se nevěnují, tak se děti doma neučí a koukají víc do mobilu nebo na televizi. Rozdíly mezi žáky či studenty, které existovaly před pandemií, se tak prohlubují a výzkumy ukazují, že takové výpadky se už nepodaří dohnat. Je to efekt sněhové koule. S čím většími znalostmi vstoupíte do příštího ročníku, tím více se toho naučíte. Zároveň se mění přístup ke škole. Děti se rozdělí na lepší a horší, ty, které se účastní výuky naplno, a ty ostatní. To se pak bude špatně lepit dohromady. Náš vzdělávací systém je navíc charakteristický tím, že děti rozděluje do výběrových škol velmi brzy a příliš spoléhá na ty strašné testy, přijímací a jiné, kdy o úspěchu dětí v dalším životě rozhoduje, jaký podají výkon v jednu konkrétní chvíli, jak se na to vyspí. Tato charakteristika nahrává rozevírání nůžek v průběhu pandemie.

Jaké to má pak dopady?

Zdaleka nejde jen o úroveň příjmů, i když tyto dopady jsou velké. Z výzkumů vyplývá, že pokud dvěma podobně talentovaným lidem dáme rozdílné vzdělání, tak ten, kdo náhodou dostal vzdělání lepší, má nejen vyšší příjmy, ale také žije šťastnějším životem, dělá lepší a méně riziková rozhodnutí, má vyšší šanci, že bude šťastněji ženatý či vdaná. Návratnost vzdělání je obrovská a především v posledních letech se ukazuje, jak důležité je předškolní vzdělávání. Školky a školy jsou základ státu, jsou to investice, které mají vyšší návratnost než cokoliv na finančních trzích. Především návratnost investic do předškolního vzdělávání je u nás stále zatím podceňovaná.

Jste optimista, nebo pesimista, pokud jde o budoucnost Česka?

Občas si říkám, že všechny země na světě, včetně Česka, jsou teď na tom jako Ukrajina a mají před sebou dvě varianty vývoje. Politického i ekonomického. Česko je na hraně. V příštích pár letech se rozhodne, kterou cestou půjdeme. Vyhodnocování veřejných politik by mohlo pomoci vládám lépe vládnout i pomoci veřejnosti při volbě lepších politiků. Pokud budeme politiky vybírat podle toho, kdo lépe zmáčkne naše emoční tlačítka, kdo v nás díky cíleným kampaním na sociálních sítích více vyvolá pocit, že nám někdo ublížil apod., bude šance na lepší kvalitu života u nás výrazně omezená.

Související