Zdanění restitucí? V našem případě je to jako okrást zavražděného, říká tajemník židovských obcí Kraus

Předpokládal jste, že k pokusu o osekání restitucí dojde? Třeba Dominik Duka tu možnost ještě před volbami nebral vážně.

Nejdříve jsem si také nemyslel, že by něco takového bylo v Česku možné. Mimo jiné proto, že je to negativní signál do zahraničí pro investory. Nejednou vidí zemi, kde stát neuznává to, k čemu se zavázal. To je velká rána pro důvěryhodnost Česka.

Ale myslím, že i politici, kteří se zdaněním restitucí přišli, tuší, že to s vysokou pravděpodobností neprojde přes Ústavní soud. Vlastně jsem přesvědčen, že s tím počítají. Prostě je to populistická hra – připraví zákon, dotáhnou ho do konce a nechají Ústavní soud, aby ho smetl ze stolu. A pak voličům řeknou: vidíte, my jsme se snažili, ale bohužel to nejde.

Bavil se s vámi někdo o plánu na zdanění restitucí?

Vůbec ne. Sami jsme se snažili podívat se na jednání výborů ve sněmovně, ale nebylo to nic platné. Nikdo se s námi nebavil, slovo jsme nedostali, ten přístup byl hodně zvláštní.   

Co vlastně židovská obec v restitucích dostala?

Od devadesátých let jsme se snažili o návrat židovského majetku. Nikdy to samozřejmě nebylo možné zcela. Uvědomme si, že před rokem 1938 tady bylo mimo jiné 6000 židovských spolků – od charitativních přes sirotčince, školy a tak dále. Původně jsme požadovali asi osm set objektů a pozemků, pak jsme požadavky zúžili na 200, nakonec jsme jich v různých vlnách dostali asi sto. Je to naprosté minimum. Obrovského množství nároků jsme se vzdali. A jsou to majetky za obrovské částky. Vezměte si namátkou třeba bývalý sirotčinec v Lublaňské ulici v Praze na Vinohradech – jen ten dům má dnes cenu tři sta milionů. Nebo sídlo dnešní Svobodné Evropy v Praze na Hagiboru – to byl taky náš pozemek. Na spoustu majetku jsme zkrátka v devadesátých letech nedosáhli i proto, že byl už zprivatizovaný.

A co jste získali z finálního vyrovnání státu s církvemi, o které nyní jde?

Nenárokovali jsme už vlastně žádný majetek. Vyšlo to tak, že by nám vlastně stát měl dávat pakatel – asi devět milionů korun ročně, což jsou zhruba náklady na provoz Federace židovských obcí. My jsme na to řekli: "Dobře, souhlasíme s tím, ať zákon platí. ale jakmile se do něj sáhne, tak se necítíme být vázáni tím, že už nebudeme vznášet žádné nároky." Když se tedy teď má zdaňovat, cítíme oprávnění opět otevřít židovské restituce.

Jak to chcete udělat?

Nikdy jsme zatím neotevírali otázku takzvaných odúmrtí. Tedy majetku, který vlastnili Židé, již zahynuli v nacistických koncentračních táborech, a který po válce přešel na československý stát. Podobné odškodnění se přitom řešilo například v Německu a několika dalších evropských zemích. Bylo by tedy vhodné se o tom bavit i u nás.

O jaké majetky jde?

Obrovské. Na rozdíl od Německa nebyla zdejší židovská komunita tolik zasažena krizí 30. let, takže jde o rozsáhlé jmění. Lukrativní domy v centrech měst, průmyslové továrny… Kdybychom nárokovali jen odškodnění za soukromé podniky v židovském vlastnictví, byli bychom se dostali na finance ve stejném řádu jako katolická církev. Sama protektorátní vláda odhadla židovský majetek na 16 miliard tehdejších korun. U každého většího města v Čechách a na Moravě byla před válkou fabrika a polovina z nich byla židovská. Od plzeňského Fernetstocku, po Rakonu Rakovník, to byl všechno majetek židovských podnikatelů. Také celý Barrandov, výroba gramofonových desek v Loděnicích…

Vracení těchto majetků je ale už přece nereálné.

Nechtěli bychom fyzicky vrátit to, co bylo ukradeno za nacistů a posléze za komunistů. Ale chtěli bychom jistou symbolickou kompenzaci. Jako nejlepší řešení by mně připadala podpora našich projektů. Například další peníze do Nadačního fondu obětí holokaustu, velký projekt na záchranu židovských památek a tak dále. Například pražská židovská obec má řadu sociálních programů, provozuje domov důchodců a finanční problémy má už nyní.

Částka, o kterou byste přišli zdaněním restitucí, není velká. Opravdu byste si s tím neporadili úsporami?

Je pravda, že řadu projektů financujeme z grantů a podobně. Povedl se nám například projekt Deset hvězd, kdy se zrekonstruovalo deset synagog v celé republice, a vzniklo tak síťové muzeum, kde jsou expozice na různá témata. Jenže podobné projekty probíhají formou spolufinancování, vždy potřebujeme alespoň nějaké vlastní zdroje. Takže i relativně malé škrty, třeba několik milionů ročně, jsou problém. Dnes je v Česku deset židovských obcí, které sdružují tři tisíce členů. A když nebudou zdroje, tak nejenže se další nebudou obnovovat, ale může se stát, že některé dosavadní prostě zavřou.

Prezident Miloš Zeman se deklaruje jako velký příznivec Izraele. Teď podporuje zdanění restitucí. Zajímal se o to, že zasáhne i vás?

Zatím ne. Musím říci, že Miloš Zeman se k nám choval velmi vstřícně, když byl premiérem. Většina našich restitučních požadavků byla splněna právě v době jeho vlády. Lví podíl na tom měl Pavel Rychetský, tehdy místopředseda vlády, který připravoval příslušnou legislativu. Teď mě Miloš Zeman velmi překvapil, že se populisticky k podporovatelům zdanění restitucí přidal.

Když jsme u populismu – co říkáte pozici zdejší politické reprezentace k migrační krizi? Tedy Babišovu a Zemanovu heslu "nepřijmeme ani jednoho uprchlíka"?

Je to samozřejmě populistické. Česko si tím nedělá úplně dobrou reklamu na Západě. Tam tento postoj prostě nechápou. Mám blízko k "Wintonovým dětem" a některé z nich velmi podporují, abychom přijali nějaké uprchlíky. Například Lady Milena Grenfell-Baines, říká, že by Česko mělo přijmout ročně aspoň tolik lidí, jako bylo židovských dětí, které Nicholas Winton zachránil tím, že vypravil vlaky s nimi do Velké Británie. Tedy aspoň 669. 

Říká se, že odpor k přijímání uprchlíků tady vychází z "hlasu lidu". Ale ve skutečnosti je to zacyklené. Hlas lidu je ozvěna toho, co lidé slyší od politiků.