Chytré telefony s sebou dnes lidé běžně berou i na toaletu a jejich zářící displeje jsou to poslední, co večer vidí před spaním. Mezi lidmi vytvářejí digitální zdi. Bortit je pomáhá Karolína Presová se svým projektem Replug me. Žáky, rodiče, ale i firemní zaměstnance učí, jak nespadnout do pasti technologií a sociálních sítí. "Neměli bychom každou volnou chvíli zaplácávat sledováním mobilního telefonu. Odvádí nás od našich myšlenek a toho, co cítíme. Občas je dobré se nudit, jen tak lelkovat a třeba jen koukat do stěny," říká Presová, vystudovaná socioložka z Brna.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Se svým projektem začala při svém jedenapůlletém pobytu v Indonésii, kde je závislost lidí na chytrých telefonech větší než v Evropě. Dnes s týmem psychologů jezdí se svými workshopy po tuzemských školách a firmách. Pozvánku přijala i na letošní futuristický festival Future Port Prague, zaměřený na technologické novinky. Minulý týden během něj stála vedle propagátorů virtuální reality, nanotechnologií či 3D tisku. Jako černá ovce si tam však nepřipadala.

"Odpojte se od technologií, připojte se k sobě." To je jeden z vašich sloganů. Kdy je ten správný čas se odpojit?

Určitě bychom neměli sledováním svého chytrého mobilního telefonu zaplácávat každou volnou chvíli. Místo toho můžeme chvilku bloumat a pozorovat, co se v naší mysli děje. Zrovna tak bychom neměli narušovat komunikaci s ostatními lidmi sledováním digitálních médií. Slogan odkazuje na to, že technologie, respektive digitální média, nás odvádí od vlastních myšlenek a od reflexe našeho života. Odvádí nás od toho, co si myslíme a jak se cítíme. Je dobré se občas i nudit a lelkovat. Navíc nejde jen o připojení se k sobě samotnému, ale i o připojení se k ostatním lidem. Technologie staví digitální zdi mezi lidmi, partnery i mezi členy rodiny. Často se setkáváme s fenoménem, že už spolu lidé moc nemluví. 

Související

Vy nicméně nehlásáte žádný návrat do lesa, digitální média a technologie zcela neodsuzujete…

To je pravda. Řešením není vzít mobilní telefon a rozbít ho o zeď. Člověk by si ale měl umět najít balanc a nebrat mobil do ruky při každé volné chvíli, při každém zazvonění a každé notifikaci. Když člověk cítí, že už je to příliš, tak by se měl v takových chvílích zastavit a zpozornět. 

Je člověk schopen rozpoznat, kdy se z užívání technologie stává závislost?

Lidé, s nimiž pracujeme na workshopech, to rozpoznali, a proto i na workshop přišli. Je těžké si přiznat, že už nás digitální média překračují a nadmíru zatěžují. Je tu tlak, který nás neustále nutí interagovat. Není ale normální odpovídat o půlnoci na e-maily nebo se budit proto, abychom si zkontrolovaly lajky na Instagramu, stejně tak jako není normální brát si s sebou mobilní telefon na toaletu a strávit tam dvacet minut proto, že se tam při projíždění facebookové zdi zapomeneme. 

Znám spoustu lidí, kteří na toaletě tráví dlouhý čas s novinami, časopisy či knihou. Není to to samé, jen informace nesledujeme na papíře, ale v digitální podobě?

Rozdíl je hlavně ve frekvenci. Noviny si nevezmete pokaždé, když jdete na toaletu, spousta lidí si ale vezme mobilní telefon na toaletu vždy, i když tam stráví jen třicet sekund. Když se na workshopech ptám lidí, kdo si bere mobil na záchod, tak zvedá ruku 90 procent lidí. Jejich motivací je povětšinou to, že se tam nechtějí nudit. Už neumí jen hledět do dveří a tři minuty existovat sami se sebou. 

Replug me

Projekt se věnuje propagaci takzvané digitální hygieny a digitálního wellbeingu. Jeho workshopy za dva roky fungování prošlo 1500 zaměstnanců firem a lidí z veřejnosti a 1300 dětí ve školách. Prakticky a zážitkově učí zvládat informační a digitální přetížení a ukazuje způsoby, jak si od technologií udržet zdravý odstup.

Projekt založila osmadvacetiletá Karolína Presová po svých zkušenostech z Indonésie. Na Masarykově univerzitě v Brně vystudovala žurnalistiku a sociologii.

Školení vedla například v korporátní společnosti KPMG, brněnském start-upu Fonexia, zabývajícím se umělou inteligencí, nebo ve výběrovém gymnáziu Open Gate.

Spolupracuje s Centrem for Humane Technology v Silicon Valley, přes nějž dostává své myšlenky k technologickým firmám, které je mohou zapojit do svých aplikací. Za to od nich získává data pro své výzkumy.

Svému projektu Replug me se posledních pár měsíců věnuje naplno a už se jím uživí. Pracuje v něm s týmem psychologů.

Projekt zatím funguje z vlastních výdělků a nevyužívá granty ani dotace.

Jsou vaše workshopy spíše prevencí, nebo mohou pomoci i někomu, kdo už závislost má? Závislosti jsou přece obvykle těžké a člověk se jich nezbaví jedním workshopem.

Přesně tak, na závislost workshop nestačí. Velká část lidí přichází z preventivních důvodů. Když vidíme někoho, kdo s tím má vážné problémy a ovlivňuje ho to v každodenních záležitostech tak, že už kvůli závislosti zapomíná i na jídlo nebo má problémy se spánkem, tak mu doporučujeme návštěvu odborného psychoterapeuta. V Česku se s tím ale setkáváme poměrně málo, není tu tolik takových případů jako například v Indonésii, kde jsem s tímto projektem začala. 

Jak workshopy probíhají?

Jdeme na nich do hloubky. Nedáváme při nich deset tipů, jak se odpojit. Je potřeba se podívat na hlubší kořeny problémů, a právě tam my jdeme. Například ve školách dětem neříkáme, jak si mají zablokovat Facebook a zabezpečit soukromí, to všechno vědí. Děti potřebují vědět, co se jim děje mentálně, protože se cítí špatně a potřebují pochopit, co se děje s jejich kamarádskými vztahy. Vysvětlujeme jim proto tyto věci hloubkově a nejdeme po povrchu, to je největší přidaná hodnota našeho projektu. Chceme zodpovědět otázku, proč člověk nedokáže být s vlastními myšlenkami. 

Jaká je na tu otázku odpověď? Proč lidé nedokážou být s vlastními myšlenkami?

Upřímně je to proto, že být s vlastními myšlenkami je někdy dost náročné. 

Tedy je to forma útěku?

Ano, přesně tak. Jako řešení ale nestačí si jen v telefonu něco zablokovat nebo změnit obrazovku mobilu do černobílého režimu. Nenabízíme povrchní řešení a rychlou komfortní úlevu. Na workshopech se snažíme jít k jádru problému. Od účastníků to vyžaduje upřímnost a práci se sebou samými. Lidé na workshopech přehodnotí, co jim digitální média přináší pro jejich život a nakolik je dělají šťastnějšími. 

Přesto, existují nějaké univerzální rady, které uživatelům chytrých telefonů můžete dát?

Existují, ale jsou to jen rady, které pomohou krátkodobě a dlouhodobě moc nefungují. Typickou radou je instalace všemožných blokačních aplikací, které vám pomohou hlídat si čas strávený na sociálních sítích, nebo si můžete nechávat mobilní telefon jen v jedné části místnosti. My se ale snažíme o to, aby si lidé vytvořili bloky sami v sobě a nepotřebovali k tomu nějaké další aplikace. Jde o hlubší reflexi a zodpovídání si otázek, zda opravdu musíme jít na Instagram dvacetkrát denně. Co nám to přináší? 

Máte stanovený nějaký limit příspěvků na sociální sítě? Od jakého množství je jich moc?

V Jakartě jsem se setkala se slečnou, která mě v podstatě inspirovala k založení projektu Replug me. Za den na Instagram dávala kolem padesáti příspěvků. To už mi přišlo patologické. Když jsem se s ní bavila o tom, proč to dělá, tak jsme došly k tomu, že zaměnila svou vlastní osobu za tu virtuální. 

Lze říci, jaké z technologií a digitálních platforem jsou neproblematičtější? Kde lidé nejčastěji sklouzávají k závislosti?

Nejmenovala bych konkrétní platformy, ale spíše závislostní prvky na nich, které nás k nim mají připoutat. Například když máte vypnutý Facebook, a i přesto se vám na jeho ikoně ukazuje, že tam máte několik notifikací, což je pro vás lákavé a ze zajímavosti tam jdete. Jsou to fígle, které vás nutí tam trávit více času. Sociální sítě čerpají z lidských slabostí a tvůrci sociálních sítí tuto skutečnost moc dobře znají. Nelze to ale brát za primární problém. Je spousta lidí, s nimiž sociální sítě nic nedělají a nemají s nimi problém. Je to tedy otázka sebereflexe. 

Utkvěly vám v paměti nějaké výrazné případy závislostí, s nimiž jste se při svých workshopech setkala?

S těmi nejvážnějšími případy se moc nesetkávám, protože ty se k nám příliš nedostanou. Tihle lidé o naše workshopy nemají moc zájem. Jsou ale výjimky. Pamatuji si na případ pána, který nám popisoval, jak každý večer scrolluje na Instagramu několik hodin až v podstatě do padnutí. Často se ale setkáváme i s tím, že lidé v práci píší e-mail a najednou se ocitnou na Facebooku, ani nevědí jak. Někteří jedinci už neumí ani přečíst jeden odstavec článku, protože neudrží pozornost. Od dětí zase často slýchám, že od doby, co mají rodiče chytré telefony, je doma ticho. 

Se svým projektem Replug me jste v podstatě začala v Indonésii. Proč právě tam?

Po svém bakalářském studiu jsem si řekla, že by bylo dobré mít zkušenost života ze země, která ekonomicky rychle roste. Rok a půl jsem tam proto pracovala na jednom projektu. Zároveň jsem ale viděla, jak hodně Indonésané interagují s technologiemi, mnohem více než my tehdy v Evropě, a viděla jsem i ty dopady, které to má na jejich mezilidské vztahy, což mi bylo nepříjemné. Nikdo tam přitom neřešil, že rodiče nemluví s dětmi nebo že partneři nekomunikují mezi sebou. Založila jsem tam tedy skupinu, v níž jsme toto téma řešili. Mělo to velkou odezvu. V Indonésii taková péče neexistuje. Sbírala jsem data, zjišťovala informace od lidí a pak jsem začala dělat semináře. 

Už v Indonésii to pro vás byla forma podnikání?

Nebyla. Trápilo mě to po osobní stránce. Nechtěla jsem, aby společnost těmi technologiemi tak trpěla. Proto jsem i ten projekt po svém návratu přenesla do Česka, protože jsem nechtěla, abychom se dostali do stavu, který jsem viděla v Jakartě, Singapuru nebo Hongkongu. 

Čím to je, že zrovna v Asii jsou tyto technologie tak rozšířené?

Lidé jsou tam ranými osvojiteli těchto technologií a každou aplikaci, která je nově na trhu, musí mít.  

Myslíte si, že Česko dohání Indonésii a další asijské země v nezdravém přístupu k technologiím?

Mám za to, že ještě ne, a ani je nedoženeme. Velkou roli zde hraje kulturní kontext. Například Jakarta je betonová džungle. Lidé tam nemají moc možnost chodit například na jógu nebo do parku, proto hledají alternativní formy zábavy ve svých telefonech. U nás tomu tak není. Máme hodně možností, jak se v reálném světě zabavit. 

Letos jste přijala pozvání na festival technologií Future Port Prague, který proběhl minulý týden. Stála jste tam vedle propagátorů virtuální reality, nanotechnologií či 3D tisku. Necítila jste se tam jako na nepřátelském území?

To vůbec ne. S těmito firmami často spolupracuji. Žijeme v technologické době a já proti technologiím rozhodně nebojuji a neříkám, že jsou špatné. Chci jen, abychom se zamýšleli nad tím, jakým směrem jdou a jak ovlivňují lidi. Na Future Portu se o nás zajímalo hodně lidí, hlavně z technologického průmyslu. Uvědomují si, že je potřeba mít od technologií nějaký odstup. Za pozvánku na Future Port Prague jsem byla moc ráda. Měli jsme tam být jakýmsi protipólem všech těch technologií. 

Přesto, nevyděsilo vás něco z toho, co jste na Future Port Prague viděla?

Hodně pracuji s dětmi a mám tak trochu obavu z virtuální reality a z toho, kam až může zajít. Říkám si, jak moc bude děti ovlivňovat v době, kdy bude normální, že si nasadí 3D brýle. 

Už jste 3D brýle a virtuální realitu někdy zkusila?

Ano, a byl to super zážitek. Líbil se mi. 

Je zájem o vaše workshopy ze strany firem a škol vyvážený?

Větší zájem mají školy a rodiče. Některé firmy si tento problém podle mě zatím neuvědomují. Neřeší, že jsou jejich zaměstnanci stále on-line. 

Možná jim to i vyhovuje…

Pravda, v některých případech je to chtěné. Podřezávají si tím ale pod sebou větev, protože pokud zaměstnanec bude dlouhodobě vytížený a nebude mít možnost vypnout, tak směřuje k vyhoření a blbé náladě. 

Spolupracujete s Center for Humane Technology v Silicon Valley. V čem ta spolupráce spočívá?

Je to pro nás takový můstek k technologickým firmám v Silicon Valley. Spolupráce vypadá tak, že máme pravidelná setkání a hovory. Minulý týden jsem se například bavili o tématu izolovanosti mládeže, kterou způsobují sociální sítě. Hledáme řešení a ta pak předáváme technologickým firmám, které je mohou zapojit do svých aplikací. 

Jste za tuto spolupráci nějak honorováni?

Ne, bereme ji jako sdílení našeho know-how pro dobrou věc. Pro nás je způsobem, jak můžeme ovlivnit technologický průmysl zevnitř. Tyto společnosti nám za to dávají obrovské množství dat, která my využíváme. Z Evropy jsme jediný projekt, který s Center for Humane Technology takto spolupracuje. 

Dostala se vám osobně někdy nějaká digitální platforma pod kůži?

Ano, i já to na sobě pozoruji. Když jsem byla v Indonésii, tak jsem hodně používala Instagram, protože kamarádi v Česku chtěli vědět, jak se tam mám. Snažila jsem se proto sdílet hodně fotek a zážitků, čímž jsem na této síti trávila nadmíru času. Po návratu jsem ji ale omezila. Rozhodně nejsem zcela imunní, ale myslím si, že to umím držet v přiměřené míře. 

Jaké sociální sítě používáte? 

Stále mám Instagram a používám také Facebook a LinkedIn. Facebook mám ale v podstatě jen pro komunikaci, nevidím tam žádný obsah, a Instagram využívám hlavně k propagačním účelům.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+