Oběťmi predátorů jsou paradoxně hlavně děti, které rodiče odstřihli od technologií, říká spolutvůrce seriálu #martyisdead

Myslíte si, že získání celosvětově uznávaného ocenění Emmy vyzdvihne nejen žánrovou tvorbu v Česku, ale zvýší i zájem o téma kyberšikany u nás, případně ve světě? 

Myslím, že to žánrově podobným tématům, případně produkcím, které se tomu věnují, pomůže. Přiznám se, že mojí hlavní ambicí bylo, aby ten seriál někomu pomohl. Ta cena je něco navíc, možná ji docením později, až mi to dojde. 

Jak příběh #martyisdead vznikal? Do jaké míry je inspirovaný skutečnými událostmi?

Režisér seriálu Pavel Soukup přišel s konceptem, který vycházel z největšího hoaxu poslední doby - Modré velryby, sebevražedné hry pro děti. Po mnoha schůzkách jsme se ale dohodli, že příběh bude inspirován střípky z reálných případů, které se skutečně staly. Scénář pak okomentovalo dost odborných poradců, od psychologů až po policii. 

Osobně jsem moc rád, že se do seriálu podařilo dostat mnoho situací, kde reálně popisujeme nejčastější fígle různých predátorů i chyby, které můžeme udělat nejčastěji.

To hlavní skryté sdělení je také v tom, že si dost často predátora démonizujeme, můžeme ho zkratkovitě nazvat pedofilem nebo úchylem. Máme nějakou zažitou představu o tom, že je starý, tlustý, má ideálně baloňák a láká děti na schůzky s pytlíkem bonbonů. Ve skutečnosti to ale může být někdo z našeho okolí. 

Budete spolupracovat i na natáčení #annaismissing? Pokud ano, v čem se podle vás liší od tématu obsaženého v #martyisdead? 

Pokračování seriálu bude vycházet z úplně jiného příběhu, možná v něm bude i kousek fikce. Ale takové, že se to stát může a je to jen otázka času. Scénář konzultujeme s Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje i s dalšími odborníky, kteří nám poskytli několik případů, ze kterých děj bude vycházet. Scenáristy čeká určitě dost práce a já věřím, že téma, které v pokračování ukážeme, bude ještě děsivější než útoky sexuálních predátorů.

Do jaké míry podle vás pomáhá zapojení audiovize v řešení problematiky kyberšikany a zneužívání na internetu? Berou diváci snímky jako #martyisdead vážně, nebo jsou pro ně spíše fikcí? 

První filmy na téma kyberšikany a rizikového chování vznikly u nás už kolem roku 2008. Byla to trilogie Seznam se bezpečně! od společnosti Seznam.cz, která se jako první komerční firma u nás začala věnovat této prevenci. Ve své době měly tyto krátké dokumenty miliony přehrání. Najednou jsme zjistili, že díky dosahu filmů nám píší stovky lidí a odkrývají nám své příběhy. Vznikla pak i divadelní inscenace Braňo Holička #jsi_user, film Na hory a další projekty. Zapojili se známí lidé jako Ben Cristovao nebo Jirka Král a to těžké téma se najednou stalo lépe uchopitelným pro děti. Nedávno jsme se vrátili ze Zlínského filmového festivalu, kde jsme měli projekci Martyho, a po skončení jsme slyšeli, že je škoda, že už je konec. Je skvělé, že děti vlastně koukají na edukační seriál, který je zároveň baví. Důležité je říct, že nestačí dětem pustit nějaký film, ale je fajn ho dovysvětlit. Tady vidím velkou příležitost pro rodiče, jak se o podobných tématech, která by normálně s dětmi neřešili, začít bavit.

Aby tu nebyl další Marty. Děti se mají o rizicích na internetu učit už od školek

1. 12. 2020 ▪ 5 min. čtení

Spolupracoval jste ve spojení s tímto tématem s více filmaři? Je časté, že si vás vyhledají sami kvůli odborným konzultacím? 

Ano. A jsem rád, že si vyslechli všechny ty temné věci z internetu a dokázali je přenést na obrazovky. Určitě bych zmínil Mirka Vaňuru, Martina Langera, Braňu Holička a mnoho dalších.

Dají se podle vašeho názoru děti i rodiče vzdělávat lépe, aby společně unikli internetovým predátorům? 

Možná si to neuvědomujeme, ale co se týká prevence, jsme jedni z nejlepších v celé Evropě. Paradoxně to ale není kvůli státu, který tuto činnost lehce zanedbal. Vznikla tady celá řada institucí, organizací i nadšenců, které nám v Evropě mohou jen závidět. Navíc máme moc chytré děti. O rizicích internetu vědí a ve srovnání se svými vrstevníky odjinud mají výborné znalosti, jak se zachovat v konkrétních situacích.

Proč podle vás rodiče často nedokážou efektivně pomáhat dětem, které trpí kyberšikanou? Je to celé o důvěře mezi dítětem a rodičem, nebo v tom hrají roli i jiné faktory? Rodičům třeba nepřijdou sociální sítě tak nebezpečné.

Z některých výzkumů vyplývá, že za rodiči by šly v případě problému na internetu jen dvě procenta dětí. Bojí se, že by jim nerozuměli nebo by je třeba potrestali. Obracejí se tak raději na anonymní poradny nebo kamarády. Většina problémů má jednoduchá řešení. Dětem je potřeba říct, že rodič bude možná chvilku nadávat, ale hlavu jim neutrhne. Naopak: pomůže jim. 

Je správné chtít, aby děti trávily na internetu spíše více než méně času, aby dokázaly samy odhalit útočníka a uměly ověřovat cizí profily? Lépe by tak odhalily postupy agresorů.

Paradoxně jsou mezi nejčastějšími oběťmi děti, které jejich rodiče ve snaze uchránit je před moderními technologiemi od těch technologií odstavili. Nikdo nyní nedokáže říct, jestli je dobré trávit na internetu jednu nebo osm hodin denně. Myslím si, že mnohdy klademe důraz na to, aby děti uměly psát všemi deseti a znaly funkce programů, které brzy nebudou aktuální, místo toho, abychom je učili, jak ověřovat informace a jak s nimi zacházet.

Jaká je pozice sociálních sítí? Občas zaznívá názor, že vedou k sebevraždám. Je toto tvrzení příliš silné?

Sociální sítě už dávno lidi nespojují, ale rozdělují. Je to kvůli různým algoritmům, které vytváří sociální bubliny. A některé bubliny nás mohou ovlivnit a mít fatální následky.

Jaké jsou další druhy kyberšikany kromě výhrůžek? Existuje i nebezpečí v tom, že si někdo vytvoří z internetu nepřátelské prostředí, které ho dovede k sebevraždě? Jak často nejde právě o výhrůžky, ale urážky, snižování sebevědomí, vyhrocené diskuse na Facebooku a podobně? 

Kyberšikana má celou řadu projevů. Od klasických nadávek, sdílení fotek a videí, která mají někoho zesměšnit, až po situace, kdy dochází k nějakému nátlaku, vydírání nebo třeba stalkingu. Citlivost dnešních dětí je jiná a mohou být ovlivněny mnoha faktory. Existují případy, kdy si dítě sáhlo na život jen z toho důvodu, že ho ostatní děti vyloučily z třídní skupiny na internetu nebo že někdo komentoval nevhodně jeho video.

Myslíte, že během covidu vzrostl počet zneužitých? Co s tím dělat, pokud by nastala ještě třetí vlna? 

Vzrostl určitě počet případů domácího násilí, a to zhruba o třetinu. Děti pak mohou hledat útěchu jinde a dostat se do kontaktu s neznámými lidmi. Nyní nedokážeme ostatní věci vyhodnotit. Vše vyplave na povrch až s několikaměsíčním zpožděním. 

Specialista na rizikové chování na internetu Martin Kožíšek.

Foto: Archiv Martina Kožíška