Tip na spokojený život? Méně mít a více žít, radí minimalista Adam Marčan

Co vy - jako minimalista -, který tvrdí, že máme méně vlastnit a více žít, říkáte na to, že se v Česku rozvolňují koronavirová pravidla navzdory počtům nakažených, a to hlavně proto, aby si mohli lidé koupit vánoční dárky?

Se mnou to nedělá nic. Víme, v jaké době dnes žijeme, velmi často zaměňujeme radost za nějaké radovánky. Myslíme si, že nás věci, které si koupíme, udělají šťastnými, a proto máme potřebu se něčím zaplnit, protože nejsme naplněni duševně. Já bych nerad, aby ten rozhovor spadl do nějakého Jarda Dušek stylu, ale víte, jak to je. Když člověk sám se sebou není v pořádku, tak má potřebu si pořád "dělat radost" a něco si kupovat. Zaměnili jsme tužbu a potřebu. Zrovna včera jsem poslouchal na Českém rozhlasu Plzeň rozhovor s pamětnicí a ona říkala, že dostávali od Mikuláše a čerta brambory a uhlí a že vlastně měli radost z těch brambor, protože si je mohli udělat na peci. Když jsem byl malý, tak jsme brambory dostávali, když jsme zlobili. Strašně jsme se posunuli v tom, jak vnímáme i obyčejnou bramboru.

Jaký je podle vás ideální dárek?

Já mám vždycky největší radost z lidské pozornosti. Když můžeme něco zažít spolu a jsme u toho oba vědomí, bez mobilů a tak. Takže my si s rodiči nebo se sestrou už dlouho nekupujeme dárky, teda oni mně ještě občas něco koupí, hlavně máma se nedokáže udržet, ale já daruju zážitky. Jedeme třeba s tátou na dva dny do Tater či na nejvyšší horu Ukrajiny nebo s mámou do Lvova nebo Říma. Zkrátka snažím se jim darovat něco, kdy budeme spolu nějaký čas a něco spolu zažijeme.

Jak se to stane, že si člověk uvědomí, že vlastně nepotřebuje všechny ty věci, kterými se obklopuje? Co byly pro vás ty první impulzy, kdy jste si to řek?

Po střední škole jsem nešel na vysokou, protože mě nelákal žádný program, který se vyučoval. Mě bavil hodně web design, který se tehdy nikde neučil. Takže jsem šel rovnou pracovat do jedné agentury, kde jsem dělal weby. Ze začátku mě to hodně bavilo, protože jsem se toho hodně učil. Vydělával jsem 30 tisíc měsíčně, což bylo pro kluka z Beskyd hodně na to, že byl rok 2013. Postupně mi ale přišlo, že už ty weby sekáme jak Baťa cvičky. Za nějakou dobu jsem měl práci udělanou i celkem rychle, třeba za čtyři hodiny, ale musel jsem tam další čtyři sedět, abych měl v tom měsíci těch 160 hodin. Takže ve volném čase jsem si začal číst články a dělat různě svoje věci. A v té době jsem narazil na článek od Lea Babauty, což je jeden z nejslavnějších minimalistů. Potom přišlo úplně nové hnutí The Minimalist, za kterým stojí Joshua Millburn a Ryan Nicodemus, a ti tento směr velmi zprofanovali. Pro Netflix udělali dokument The Minimalist, který viděly minimálně desítky milionů lidí. Ale zpět k Babautovi, ten psal blog a základní myšlenka, kterou jsem se od něj dozvěděl, byla, že si nemusím kupovat věci, abych byl šťastný. To byla jednoduchá klišé myšlenka, kterou mi ale do té doby nikdo neřekl, a bylo mi tehdy asi 21 nebo 22 let.

Kupoval jste si do té doby hodně věcí?

Já jsem těch 30 tisíc vlastně neměl za co utrácet, bydlel jsem v podnájmu s přítelkyní, měl firemní obědy, stravenky, a tak jsem si kupoval věci, které jsem vlastně nepotřeboval. Tehdy mě nenapadlo je někam investovat, tak jsem si koupil super křeslo k počítači, i když jsem ho vůbec nevyužíval, protože po osmi hodinách sezení v práci jsem si málokdy sedl k počítači ještě doma… Hlavní myšlenkou minimalismu je, že člověk může validovat věci, které má ve svém životě, a odvádět ty, které mu nepřináší dostatečnou hodnotu. A je to nikdy nekončící proces. Kolikrát jsem si už říkal, že to mám vyřešené, a ono ne, zase se mi nakupila spousta věcí, které jsem nepotřeboval, a je to pořád potřeba čistit. Ať už jsou to věci, které mám v šatníku, doma v interiéru, co čtu, lidi, se kterými se bavím, projekty, na kterých pracuju. Všechno, co člověk má, může neustále validovat. Protože když si je uklidíme, tak nám vznikne co?

Prázdné místo.

Přesně. Prázdný prostor, díky kterému můžeme dělat zase něco jiného, někam se posunout, něco změnit. Když ho ale nemáme, tak jsme zasekaní a nemáme ani chuť a možnost v životě manévrovat.

BE POSITIVE!

Jak si v krizi oddechnout? Zkuste být mindful. Zklidníte se a lépe zpracujete stres, radí lektorka Petra Hrušková

2. 2. 2021 ▪ 14 min. čtení

Takže se to týká i lidí a zvyků? Nejen materiálních věcí?

Ano, je to obecný koncept, kdy validujete cokoli, co máte v životě. Váš život má x vrstev a vy se ptáte, co mi přináší hodnotu a co můžu pustit ze života. Když máte kamaráda, kterému se zrovna nedaří, tak ho hned neodpískáte, protože vám zrovna nic nepřináší. Ale pokud - a možná to zní drsně - si ten člověk pořád jenom stěžuje, vy ho na to několikrát upozorníte, zkusíte mu pomoct a vidíte, že se to točí pět let dokola, tak je otázka, jestli chcete trávit hodinu denně na telefonu s někým, kdo nechce udělat další krok a vám to vlastně vadí. Týká se to ale i toho, co čteme. Opravdu se musím každý den dívat na novinky, co se děje? Co mi to přináší? Já jsem byl v roce 2017 v Indii dva měsíce off-line se svou bývalou přítelkyní a bylo to skvělé. A když jsme se vrátili, tak jsme zjistili, že nám nic zásadního neuniklo. Ale to možná zažil každý, když jel na pár dní na chatu, pak se vrátil a viděl, že se řeší pořád ty stejné věci. Často mě v životě ovládne strach, že něco zmeškávám, anglicky tzv. FOMO (Fear of Missing Out), a pomáhá mi z něj jiná má oblíbená anglická hláška: "You can have anything, but not everything." (Můžeš mít cokoliv, ale ne všechno - pozn. red.)

S tou "digitální očistou" je to teď ale v době koronaviru celkem složité. Vše se přesunulo do digitálna: práce, zábava, schůzky s kamarády i rodinou. Jak to zvládat?

Já jsem to vyřešil například tak, že mám kancelář. Takže veškeré digitální věci mám tady, a když v pět šest odcházím, tak je tady i nechávám. Jedinou věc, kterou doma máme, je projektor s operačním systémem, takže si na něm můžeme pustit Netflix nebo film z flashky. Ale to je už takový rituál: vysvítíte si to, už musí být poměrně tma. Oba s přítelkyní máme jen tlačítkový mobil. První a poslední iPhone, který jsem měl, byl 3GS někdy v roce 2012. Mám ale velký iPad Pro se SIM kartou, ale to není něco, co si můžu dát do kapsy.

Co když ale nemám ten "luxus" kanceláře mimo domov?

Nám s mou bývalou přítelkyní Aleksandrou, se kterou jsem rok a půl cestoval po světě, pomáhalo, že jsme si vždy nařídili jeden den v týdnu off-line. Třeba jsme si řekli, že to bude sobota, v pátek večer jsme schovali notebooky a její smartphone do batohu a ten jsme dali do skříně a věděli jsme, že ho vytáhneme až v neděli ráno. A sobota ráno už byla velmi příjemná, třeba jsme si četli hodinu knížku, než jsme vstali z postele, pak jsme si udělali pomalou snídani, zašli si na kafe, na výlet a bylo to hrozně příjemné. Odborníci na téma home office teď hrozně akcentují potřebu nastavit si hranice, od kdy do kdy pracovat. Kdybych tedy musel pracovat z domu, tak bych si nastavil hranici, do kdy pracuji, a pak ten počítač schoval, dal ho třeba do té skříně nebo někam, abych ho neměl pořád na očích a nemohl jsem ho rychle otevřít, když "jen něco" potřebuju nebo "rychle ještě napíšu jeden mail" a vytáhl bych ho až další den ráno.

To je práce. Ale v současnosti jsou technologie často jediný kanál, jak se scházet i s kamarády, s rodinou... A o to přijít nechceme.

To určitě, ale jde zase o to si vymezit nějaké hranice. Psát si na Messengeru 10 minut, a ne půl hodiny. Vždy když si určím nějaký limit, tak jsem produktivnější. Když mám hranice, nějaký časový úsek, tak se dokážu lépe soustředit.

Takže podobně omezit i komunikaci? Dát si s nimi hodinku, jako bychom byli na té kávě, a potom konec?

Ano, nastavit si tu hranici. Já třeba využívám cestu z práce domů k tomu, že zavolám mámě. Ta by chtěla více hovorů s kamerou, protože mám malou dceru, ale to už doma není možné. Takže ji fotím na klasický foťák a pak mamce posílám fotky, které v kanceláři stáhnu z SD karty.

Tak to si už opravdu neumím představit.

Já vím, že je to extrémní přístup, ale už se znám, že mám tendenci být na těch zařízeních závislý. Dokážu dvě hodiny šmudlat na iPadu a vlastně nevím, co jsem tam dělal, protože všechno mi přijde zajímavé a vše bych si chtěl přečíst, dohledat. Líbí se mi hláška, že člověk je designérem svého života. Ty aplikace jsou sice vytvořené tak, aby nás stahovaly do sebe, ale ještě pořád se můžu rozhodnout, jestli budu mít ten mobil neustále u sebe i při spánku, nebo ho nechám večer na botníku. Jestli začnu den tím, že budu dělat něco pro sebe a pak až to otevřu, nebo hned budu "šňupat" novinky. Přijde mi, že je to vlastně obecně v životě o tom, zda jsem reaktivní, nebo proaktivní. Jestli si ten život tvořím sám, nebo na sebe nechám hned všechno padat.

Jak jste říkal, aplikace jsou stavěné tak, aby nás vtáhly, a hodně lidí má tendence být na nich závislí, máte nějaký tip, jak odolat? Co byl u vás ten impulz?

Impulz byl, že jsem kolikrát strávil celý den u počítače a pak jsem si řekl: "Co jsem vlastně dělal? Proč jsem tady seděl? Proč jsem teď strávil tři hodiny na iPadu?" Když u toho tráví člověk hodně času, podívá se na čtyři díly seriálu na Netflixu za sebou, tak pak má pocit jako: Nebylo už toho trochu moc? A když o sobě vím, že do toho padám, tak i proto třeba vůbec nemám ten chytrý telefon. Takže když jsem na cestě za kamarády do města, tak nekoukám do mobilu, protože na tom tlačítkovém nic nemám. Mám spoustu přátel, kteří to ale umí, a i když ten chytrý telefon mají, tak se na něj dívat nepotřebují. Ovšem mám i takové, se kterými jsme se neviděli dva měsíce, jdeme na kafe a oni si s vámi povídají deset minut a pak si z ničeho nic začnou nervózně kontrolovat telefon. Tam bych se už nechtěl dostat. Chci se soustředit na toho člověka, a ne na svůj mobil.

Někdy to potřebuje velkou motivaci a taky vůli se někam posunout. Vy jste zakladatel webu Naucmese.cz, který spojuje lidi, kteří něco umí, s lidmi, kteří by se to chtěli naučit. Jaký vidíte zájem lidí využít koronakrizi k tomu, aby se někam posunuli, něco naučili? Je o kurzy zájem?

U nás ne. My jsme v propadu, přišli jsme o dvě třetiny přihlášek, protože jsme se vždy soustředili na off-line kurzy a nechtěli dělat webináře. Pro nás je důležité, že se lidi setkávají u jednoho stolu, a to mezigeneračně, starší paní s mladým klukem a s maminkou na mateřské spolu pečou chleba. S koronakrizí jsme se museli ale i my přesunout na webináře, což nás drží. Jsme sice v lehké ztrátě, ale doufáme, že se to brzy zlepší. Myslím, že třeba Seduo od LMC budou mít lepší čísla, protože se zaměřovali na videokurzy vždy.

Jaký to byl pro vás pocit, když jste se museli přeorientovat na webináře, které, jak říkáte, nejsou tolik lidské jako ta osobní setkání? A vlastně jít proti tomu, co hlásáte?

Pro mě byl webinář něco ušmudlaného, co jsme sice měli jako možnost na Naučmese, ale bylo to někde dole schované jako poslední možnost. Najednou ale nebyla jiná cesta a mně se ozvala kamarádka Erika Piesch, se kterou jsem potom rozjel projekt Nadálespolu.cz. Přes telefon mi řekla, že má firemní poptávku na kurz, ale že ho chtějí on-line formou. Ona se na to necítila a první, kdo ji napadl, jsem byl já. Erika je velmi zkušená lektorka, vyučuje přes 20 let v korporátech a velkých bankách lidi, jak učit. Takže já jsem se na měsíc ponořil do toho, jak dělat dobře webináře, jak dělat dobře on-line schůzky, co to všechno obnáší, a udělali jsme spolu tu první zakázku, se kterou přišla, tedy pro Alza.cz. Já si ten kurz vypsal také na Naučmese a ze začátku učil naše lektory a později v Na-dále spolu i firmy. Spojil jsem své předchozí zkušenosti z veřejného mluvení se svou zkušeností z Naučmese, kde jsem odučil nějakých 700 lidí v menších skupinkách, s tím, co umím technicky nastavit, i s jinými dovednostmi: s focením, s kompozicí, s točením videokurzů, které jsem dělal v minulosti.

Na těch webinářích jde hezky vidět, kteří lidé jsou proaktivní a řeknou si: nedá se svítit, musím se to naučit; a kteří jsou z toho spíše frustrovaní, nefunguje jim to, jak by chtěli, často jsou i vystresovaní. Třeba ve firmách vidíte, že se někteří obávají, že jejich kolegové poznají, že nejsou tak technicky zdatní, že třeba neumí rychle nasdílet obrazovku, aby mohli ukázat prezentaci. Ale rozhodně to není o tom, jestli je někdo starý nebo mladý. Měl jsem na kurzech plno starších lidí, kteří měli pozitivnější postoj se naučit něco nového.

Adam Marčan: Je důležité být sám se sebou

Další 3
fotografie

Takže i vy jste se musel kvůli koronaviru velmi posunout.

Jsem za to hrozně vděčný. Hodně jsem se naučil: nové dovednosti, nový způsob spojení s lidmi, ovládat Zoom, kde můžete například jedním klikem rozdělit sto lidí do dvojic a na jeden klik je zase spojit, dají se tam dělat ankety... Zkrátka se dá udělat webinář, ze kterého si lidé odnesou i nějaký zážitek, nějakou emoci a je to moc hezká alternativa živého kurzu. Takže sice jsem se musel dost naučit, ale vyšel jsem z toho silnější. Vlastně se mi i finančně daří nejlépe, co se mi kdy dařilo, a to jen proto, že jsem tu situaci uchopil, začal jsem pomáhat lidem a nabízet tu službu.

O jaké ještě kurzy je teď na Naučmese zájem, kromě toho, jak dělat webinář?

Hodně se daří videokurzům Jak investovat a Jak na osobní finance Michala Doubka. Určitě pak Jak vydat knihu nebo Jak se naučit jazyky Lucie Gramelové. Ta například v balíčku k videokurzům přidává pravidelné osobní konzultace v určitý den a hodinu. 

A jakým kurzům se pro srovnání dařilo nejvíce před koronavirem?

Určitě Řezbářství od Marka Vodičky, Pečení kváskového chleba od Luboše Kobedy, Freediving Honzy Bareše, Redesign nábytku Adama Kratochvíla, Tvůrčí psaní od Michelle Losekoot a Reného Nekudy a top byl i Instagramový kurz od Aki Votrubové.

A co vy osobně byste se ještě rád naučil?

Já bych se chtěl dál učit stříhat a dělat videa. To mi přijde do budoucna i vhodná forma komunikace, protože plno lidí už dává přednost videím před čtením. Video dokáže lidi často i více zasáhnout než text. Hezký příklad je teď nový dokument na Netflixu od Davida Attenborougha Život na naší planetě o globálním oteplování. Po jeho zveřejnění měl za necelých pět hodin 1 milion nových followerů na Instagramu, čímž mimochodem na této platformě udělal rekord v rychlosti získání tolika sledujících. 

Na videu mě baví, že můžete udělat něco zábavného, ale zároveň edukativního a sdílet něco, co může mít pro někoho hodnotu. Mně se líbí, co mi jednou říkal kamarád Vojta Roček v kontextu se sociálními sítěmi, že když jdu něco sdílet, mám se vždy zamyslet, co z toho příspěvku budou ti lidi mít. Aby to nebyla jen, jak on tomu říká, "situační masturbace", jako když jste třeba ve vyhlášené zmrzlinárně a vyfotíte se s tou zmrzlinou, nebo jste na Srí Lance a fotíte se u Adamovy hory (Srí Páda). Takový příspěvek nepřináší žádnou hodnotu, jen ukazuje: Podívejte se, tady jsem. Jen ukazujeme všem, že se zrovna máme dobře. Ale paradoxně cesta za úspěchem na sítích je tvořit obsah tak, aby si z něj mohli lidé taky něco vzít.