Hackněte si mozek, není to tak složité. Triky, jak na to, radí zakladatelé projektu Brain We Are

Kryštof: Lidský mozek se svou strukturou nezměnil po desetitisíce let, ani naše tělo nevypadá jinak než před čtyřiceti tisíci lety. Náš mozek je ale plastický a "nasává" do sebe svoje okolní prostředí, takže se každá generace dokáže přizpůsobit těm nově nastalým podmínkám. Dneska se můžeme podívat na děti, které vyrůstaly v digitální době, a ty v deseti letech dokážou ovládat tablety, což už se starší generace kolem sedmdesáti let učí hůře. Když jste zmínila digitální revoluci, jak jsem řekl, ta evoluce biologická je velmi pomalá a mění se v řádu tisíců a milionů let, ale ta evoluce technologická přišla v tomto měřítku poměrně nedávno, ať už revoluce zemědělská, průmyslová, digitální, a posouvá naše prostředí velmi rychle kupředu. Takže ta biologická evoluce, což jsme my lidé, náš mozek, myšlení, pokulhává za tou technologickou, které jsme teď svědky. A proto se zabýváme právě brainhackingem a snažíme se vytvořit nástroje, díky kterým na nás nebudou mít technologie tak negativní dopad. V našem mozku jsou hodně staré a zajeté mechanismy odměny a závislostí a přesně na ty cílí společnost kolem nás, především v tom digitálním prostoru. 

Vojta: Určitě jsme se adaptovali nějakým způsobem, protože jinak bychom tady nebyli. A to je právě specialita člověka: neuvěřitelná schopnost adaptace, právě díky té plasticitě mozku. Existují zajímavé studie v rámci živočišné říše, ve kterých se měří výkon. Člověk dost zaostává v mnoha věcech a potom se mu dá nějaký nástroj jako třeba kolo - a najednou bum, první příčka. My jsme vlastně výrobci nástrojů. Když to spojíme s tou plasticitou mozku a schopností se adaptovat, je to velmi fascinující. Adaptujeme se a vytváříme si mikroprostředí kolem nás. Já sedím v nějakém pokoji, je mi teplo, mám oblečení… Jen jak jsme se adaptovali na pandemii. Mluvím teď s vámi díky mikrofonu přes počítač... A biohacking a revoluce v mindfulness, to, jak si uvědomujeme krizi environmentální, spánku, obezity. Člověk je takový neustále sebezlepšující organismus, který se snaží řešit ty extrémy, do kterých se sám posílá.

Be positive!

Zlepšete si spánek, trávení a připravte se mládnout. Lifehacker doporučuje, čím si vyladit život nejen v době pandemie

2. 2. 2021 ▪ 13 min. čtení

To je zajímavé, vy mluvíte o sebezlepšující funkci člověka, zatímco dosud jsem slýchávala spíše o sebedestruktivní schopnosti člověka…

Vojta: My na to máme trochu pozitivní náhled, protože si už uvědomujeme, že naše vnímání podléhá neustálému kognitivnímu zkreslování. Lidé jsou tak přednastavení z evoluce. A i to je pro mě například součást biohackingu: uvědomovat si díky vědě své neustálé zkreslování reality: Aha, tak já vidím předpojatě ten svět negativně a teď mi ještě cpe samé špatné zprávy skrze média, sociální sítě atd. A to podporuje to naše zkreslení. My jsme ale historicky nikdy nežili v lepším světě, žijeme si jako králové, problémy si často vymýšlíme. Některé tady samozřejmě jsou a neměli bychom je ignorovat a máme co zlepšovat, ale ta sebezlepšující schopnost lidstva je neskutečná.

Kryštof: V tom je právě skvělá ta všímavost, protože nemůžu měnit něco, čeho si nevšímám. My máme tendenci vidět jen problém, i když je kolem nás spousta dobrých věcí, které tolik nevnímáme, protože evolučně byla ta negativní věc daleko důležitější pro to, abychom přežili. A jsme dnes tady právě díky tomu, že se naši předci báli hadů a představovali si hrozby, které neexistovaly. Takže je dobré vědět, že existuje nějaký negativní skener, který mám v hlavě od evoluce, a potřebuji si všimnout těch situací, kdy ho používám, a vybírat si jiná řešení.

Zmínili jste, že se s tím negativním nastavením ale přece jen dá něco dělat, tak jakým způsobem si pomoci? Hodně lidí dnes vidí věci často ještě černěji, než jaké doopravdy jsou.

Kryštof: Já tady mám zrovna knížku od Ryana Holidaye Klíčem je klid. On je takový moderní stoik a popularizuje myšlení stoiků, ke kterému se my dva často vracíme, když pracujeme s negativními věcmi. Stoici byli filozofové, jako byl Marcus Aurelius nebo Seneca, a tito lidé pracovali s nějakou negativní situací a pojímali krizi jako prostor k růstu. Důležité ale je, že nekultivovali mysl jen v době krize, ale hlavně v době klidu. Dělali to tak, že si kladli různé otázky, které jim umožňovaly měnit perspektivu na svůj život. Takže my se jimi inspirujeme tak, že když meditujeme, přemýšlíme třeba nad tím, jaké by to bylo, nemít různé věci, které teď máme, třeba naše blízké, které bereme jako samozřejmost. A když člověk postupuje dál a dál, tak se dostane k úplnému jádru, což je existence. Wow, já existuju, jaké by to bylo, kdybych neexistoval, no, nemohl bych nad ničím takovým vůbec přemýšlet. A všechny tyto kroky vedou k vděčnosti a vděčnost je takový úžasný pocit, který má skvělý vliv na náš nervový systém a optimalizuje procesy odměny a závislostí. Je to jeden z těch nástrojů, které nám pomáhají stáhnout ohnisko kontroly zpátky do našich rukou. Najednou já jsem ten konatel, který může něco dělat, a už nejsem ten, se kterým je někam posouváno. A k tomu je potřeba všímavost a meditace. 

Vojta: Jen bych Kryštofa trochu doplnil. Prvně bych se vrátil k té změně perspektiv. To je hrozně zajímavá věc a ukazuje se, že když rozšíříme člověku perspektivu nějakými otázkami, tak to vede k větší kognitivní flexibilitě, a dokonce lepší náladě a větší kapacitě na vhledy. A vhled je zase něco, co může způsobit, že se nám doslova změní pohled na nás a náš svět. Dejme tomu, že máme vhled v rámci stoicismu, kde základní myšlenka je, že se můžu starat jen o věci, které můžu sám ovlivnit. Rozdělím si tedy svět na věci, které můžu a které nemůžu ovlivnit, a přesně jak Kryštof řekl, vezmu si to ohnisko kontroly zpět k sobě. Najednou se něco stane, třeba přijde pandemie nebo začne pršet. A člověk si dnes klasicky řekne: jé, prší, to je blbé, to nemůžu ven; nebo jé, pandemie, to neuvidím kamarády, musím nosit roušku… A ovlivňuje mě ten okolní svět, se kterým nemůžu nic udělat. A jak si vzít to ohnisko kontroly? Uvědomit si: děje se něco přímo mně? Jde mi o život? To, jak já interpretuji události, ovlivňuje nejen moji mysl a moji spokojenost v životě, ale dokonce moji fyziologii. Moje tělo. Já jsem psal bakalářskou práci o tom, jak stres ovlivňuje moje tělo, vede k obezitě, neurodegenerativním onemocněním, zvyšuje zánětlivost… Takže já si změním život nejen psychický, ale i fyzický jen tím, že jsem změnil interpretaci okolních událostí a vzal jsem si ohnisko kontroly zpět k sobě. A jsme znovu u všímavosti, je nutné si to uvědomit.

A ještě k té vděčnosti. Nejenže to ovlivňuje abstraktně dopaminergní systém odměny a motivace, ale můžeme si to představit i tak, že cokoliv, co v životě prožijeme, tím potom jsme, tím ovlivňujeme, na co myslíme. A když budu myslet na negativní věci, když máme tu negativní předpojatost, jak jsme si už řekli, nemůžeme čekat moc šťastný život. Pravděpodobnost, že si vzpomeneme na špatnou událost, je třeba desetkrát větší, než že si vybavíme pozitivní. A co dělají ta všímavost a vděčnost? Normálně ty pozitivní události jen proběhnou mou hlavou. Všímavost a vděčnost dělají to, že se zastavím a uvědomím si ty věci, které jen tak prolítly. Když ta pozitivní věc jen prolítne, zapne mou neuronální aktivitu, která je zodpovědná za pozitivní pocity, řekněme na půl sekundy. Pokud mám ale tu vděčnost, a třeba si ji dokonce zapisuji, znovu a znovu ten okruh aktivuji třeba na sekund deset nebo patnáct, tím se mnohonásobně zvyšuje reprezentace těch pozitivních věcí v mém mozku a fyzicky to ten mozek mění. 

Představte si to jako depozitář zkušeností svého života a najednou se mnohonásobně zvyšují pozitivní věci vně. To znamená, že když mozek jde a hází mi z těch šuplíků věci do mého vědomí, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že vytáhne něco pozitivního. A já si najednou vzpomínám jen na samé hezké věci.

Takže tvrdíte, že já pouze tím, že se začnu vědomě soustřeďovat na jiné věci, než na jaké jsem se dosud soustřeďovala, dokážu změnit i strukturu a procesy, které se mi v mozku dějí?

Vojta: Ano, přímo strukturu mozku. Každá myšlenka fyzicky mění mozek, neustále. A čím častěji budu myslet na nějakou věc, tím větší bude ta reprezentace v mozku. A čím ta bude větší, tím víc si budu té věci všímat ve světě. A to je ten mechanismus mozku, on si všímá věcí, které jsou mu už známé. To je taky podstata pozitivního mindsetu. Začnu se spíše než na problémy více soustřeďovat na možnosti. A najednou se rozšíří moje schopnost jednání ve světě. 

Když se vrátím k té meditaci, kterou zmínil už Kryštof. Je to teď strašný hit a všichni by to měli údajně zkusit, ale co přesně se děje v našem mozku, když meditujeme? Je to opravdu tak přínosné?

Vojta: Ano, taky si myslíme, že všichni by měli meditovat (smích). Ale už se to nesnažíme říkat jen tak, ale vždycky to vysvětlit, protože člověk kvůli tomu musí změnit své chování, což je další věc z neurověd: až na základě změny identity, tedy až ve chvíli, kdy se s tím nějakým způsobem identifikujeme, jsme schopni něco dělat bez většího sebepřemlouvání. Takže já jsem meditátor a medituju každý den a nemusím používat vůli k tomu, abych šel každý den meditovat. My meditaci považujeme za takový metanástroj. Stejně jako se musí posilovat každý sval, tak se dá trénovat sval pozornosti, a jak jsme si už řekli, my se stáváme tím, čeho si všímáme ve světě. A najednou, když si chci všímat nějakých jiných věcí, nejen ve světě, ale i mých vlastních myšlenek, tak to potřebuji nějak natrénovat, ono to nepůjde jen tak lusknutím prstů. 

Dávám často klasický příklad z obchodu, kde vidím, jak některá prodavačka není úplně milá a odsekne zákazníkovi a on je naštvaný, ona je naštvaná. Když toto udělá prodavačka mně, tak jí popřeju hezký den a je to v pohodě, vím, že za to nemůže, nevím, co se jí stalo, a proto to nebudu řešit, je to příliš komplexní. Díky meditacím jsem si dokázal všimnout toho, co se mi v takové situaci honí hlavou a co to ve mně probouzí za emoce, a najednou jsem s tím mohl pracovat. 

Kryštof: Meditace je taková posilovna pro mozek, kdy máme šanci reflektovat, co se nám v hlavě děje. Takže v situaci, kterou Vojta popsal, máme tendenci uvědomit si ten moment, protože jsme si ty mozkové struktury vytrénovali tak, že nám vytvoří jakýsi mentální prostor, že počkají s tou reakcí, že nebudou reagovat hned. A my si najednou v tom prostoru, který se nám tam vytvořil, můžeme tu reakci vybrat. Protože tam nefunguje ta přímá linka emoce-reakce. A to mi připadá neskutečné rozšíření možností v tom světě. 

A co dělá meditace například konkrétně? Dělaly se studie na lidech, kteří byli vystaveni nějakému traumatickému stresu, a vědci porovnávali skupinu, která meditovala, a skupinu, která ne. Zajímavé bylo, co se dělo, když měřili emoční vypětí. Ti, kteří nemeditovali, byli relativně méně vystresovaní, ale zato se v nich ten stres udržel dlouhodobě, takže se nebyli schopni rychle uklidnit na základní úroveň. Kdežto ti meditující - protože meditace poskytuje různý vhled, "nacítění se" na emoce, takže je člověk i citlivější - tu reakci měli daleko vyšší, takže stres v nich probudil daleko silnější emoce, ale oni byli schopní se daleko efektivněji uklidnit a dostat na tu základní úroveň. Takže se v jejich těle už neproháněl ten chronický stres, který pak souvisí s různými nemocemi a zánětlivostí.  

Brain We Are, Kryštof Jarmar a Vojta Hlaváček

Foto: Archiv Brain We Are

Vojta: Jen ještě doplním, že už jsou studie, které ukazují už po osmi týdnech meditace fyzickou změnu mozkových struktur, kdy my bereme sílu některým emočním centrům, jejichž aktivita je asociovaná se strachem a úzkostí, jako je třeba amygdala, a dáváme ji jiným centrům. Takže my opět dlouhodobě měníme mozek a děláme to na základě těch principů, o kterých jsme mluvili před chvílí. Převzetí ohniska kontroly, už tam není ta přímá linka mezi akcí a nějakou emotivní reakcí, ale už je tam pauza a výběr naší reakce. 

Kryštof: Možná ještě jedna věc a to je samotná meditace. Hodně lidí si to představuje tak, že si sednu do tureckého sedu, zavřu oči a snažím se na nic nemyslet. Ale tady je právě možná lepší to slovo všímavost, protože to je to, co trénuje ten mozek, a to může člověk dělat kdekoliv, když jde na procházku, v tramvaji, všude. 

Vojta: V devadesátých letech použila vědkyně Ellen Langerová ve své knize termín "soft vigilance". A tuto "jemnou bdělost či pozornost" vysvětluje jako neustále obnovovaný zájem o okolní a vnitřní svět. Není to takové to: tak teď se budu soustřeďovat na toto a nebudu mít myšlenky na toto… To nejde, myšlenky nelze nemít. My potřebujeme mít uvolněnou mysl, ne být zaťatí. Je to přesně o tom jemném neustále obnovovaném zájmu všímat si věcí kolem nás a nenechat je, aby nás tolik ovlivňovaly.