Chtěl by mít sebevědomé Česko v silné Evropě, ale k takovému stavu se zatím česká zahraniční politika neblíží. I proto, že evropské snahy jsou v Česku zesměšňovány. "Je děsivé, když náš prezident otevřeně podporuje snahy blokovat evropský rozpočet kvůli státům, které porušují etické hodnoty, na kterých Evropa stojí. Visegrád by už dávno neměl existovat," říká Šimon Pánek, ředitel neziskové organizace Člověk v tísni.

Jeho organizace je největší českou humanitární neziskovkou, její loňské finanční zdroje přesáhly 2,3 miliardy korun – většinu z nich však tvořily peníze ze zahraničních státních rozpočtů. I proto ho mrzí, že česká vláda podceňuje význam humanitární pomoci v rozvojových zemích. "Pokud tam české delegace vůbec letí, celá návštěva se odehrává tak, že se přiletí, povečeří a odletí. Což je škoda, je to mrhání potenciálem," shrnuje Pánek v rozhovoru pro HN.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Proměnila nějak pandemie činnost Člověka v tísni?

Máme víc práce, než jsme měli. Pomáháme totiž i na poli osvěty, při distribuci hygienických a ochranných prostředků, ale i při snižování dopadů covidu – jde o podporu distančního vzdělávání nebo podporu v nejchudších komunitách, které žijí z ruky do pusy. Vybrali jsme na to asi 60 až 70 milionů korun. A ve světě máme na příští rok o 10 procent vyšší rozpočet díky extra financím na covid, které budeme používat na snižování dopadů covidu.

HN: A jak pandemie proměnila mezinárodní vztahy?

Zdá se, že Evropská unie situaci zvládá a že jí to přinese body. Celosvětově bych byl pro dohodu vedoucí k maximálnímu zlevnění vakcíny nebo jednorázovému vyplacení patentů, aby vakcína byla pro celý svět v podstatě zadarmo. Ale to je daleko. Nicméně si všímáme, že v autoritativních státech je velká tendence pandemii použít k utahování šroubů a k větší kontrole nezávislých hlasů, občanské společnosti, aktivistů nebo blogerů na internetu.

HN: Můžete být konkrétnější, kde se tyto šrouby utahují?

Například v postsovětských zemích pozorujeme výrazné hledání, jak kontrolovat kybernetiku, kamery a pohyb lidí. Oficiálně se vlády ohání pandemií, ale téměř jistě autoritativní země postavené na policejním režimu budou těchto systémů zneužívat.

HN: Shoduje se zahraniční politika naší země s tím, jak byste si ji představoval?

Chtěl bych mít sebevědomé Česko v silné Evropě. To znamená nekverulovat a nezamlžovat to, že jsme součástí EU. Nakonec když dojde na lámání chleba, tak i málokdo z těch, kdo si hrají s naším členstvím a různě poukazují na polootevřená zadní vrátka, řekne, že je pro vystoupení. Je to čecháčkovská a švejkovská pozice, která mě irituje.

Náš prezident a premiér se posunuli do bizarních mezinárodních poloh a hodnot, že se vůči našemu členství vymezují. Měli bychom být sebevědomým, ale poctivým a zodpovědným členem evropské party. Což nenese vždy jen výhody.

HN: Právě prezident Miloš Zeman se vyjádřil pro podporu Maďarska a Polska v blokování rozpočtu EU. Je to znakem roztříštěnosti české zahraniční politiky?

Je to pouze jeho pozice, naštěstí ho v tom vláda nepodporuje. Ale je děsivé, když prezident otevřeně podporuje snahy blokovat evropský rozpočet kvůli státům, které porušují etické hodnoty, na kterých Evropa stojí. Ale podporuje Putina a létá do Číny, tak co od něj čekat.

HN: Jak vůbec hodnotíte funkci Visegrádské skupiny?

Podle mě by Visegrád už dávno neměl existovat. Když Václav Havel Visegrád spoluzakládal, mínil jej jako skupinu nováčků, kteří se chtějí nějakému klubu vyrovnat a zapadnout do něj. Ale ve chvíli, kdy se z nováčků stanou napůl kverulanti a napůl se u nich vývoj zkomplikuje a začnou nabourávat klub, jehož součástí jsou, přestávají být na světlé straně síly a přehoupnou se na temnou. Proto je lepší, když taková parta neexistuje. Proto je z mého pohledu Visegrád pro budoucnost Evropy komplikací. Orbán a Kaczyński by neměli být našimi vzory, příklad bychom si měli brát spíše z Rakouska, Německa a zemí Beneluxu.

HN: Čím si vysvětlujete evropský skepticismus, který v ČR panuje?

Jedním důvodem je vychytralost a ohebnost malého národa, který má pocit, že se mezi koly velkých národů musí protáhnout a na to musí být dostatečně pružný. Určitě tam hraje roli i jakýsi odpor k systémům a instinktivní pocit si nenechat něco zase diktovat, na což dobře hrají někteří politici. A třetí důvod je ten, že máme silné zpochybňovače Evropy jako Klause nebo Zemana a na druhé straně její slabé, téměř neviditelné zastánce. My liberální intelektuálové máme tendenci říkat: "Ať si Zeman na Hradě říká, co chce." Ale to je chyba, sleduje ho většina národa. Nás v "pražské kavárně" jeho názory neovlivňují, ale polovinu národa ano. A to podceňujeme.

HN: Proč u nás nejsou zastánci Evropy tolik slyšet?

Nebyl tu nikdy ani silný politický blok, kde by politici představovali jasnou proevropskou sílu, za kterou by stálo stejně naladěných 20 až 30 procent voličů, kteří by říkali, že Evropa je to správné. Například ODS volili spíše lidé, co začali podnikat a byli proevropští, ale vedení ODS jako Klaus nebo Zahradil Evropu zesměšňovali. Naopak ČSSD, kde vedení bylo proevropské, volili protievropští lidé. I proto je to tady těžké. Ale teď se zdá, že se to trochu otáčí a podpora Evropy roste. Ale stále nemáme silné politické figury, nahrazují je intelektuálové a nevládní organizace, proto nám pak okopávají kotníky ti, kteří zpochybňují Evropu.

HN: Dostává se Člověku v tísni dostatečné podpory ze strany státu?

Myslím, že by česká reprezentace mohla více stavět na tom, že jsme z nových členských států EU svým způsobem premiantem v humanitární pomoci a rozvojové spolupráci – ne tedy v rozpočtu, zde dominují Poláci, ale ve výraznosti a viditelnosti.

Systém je v Česku dobře nastavený, spolupráce mezi státem a nestátními organizacemi funguje. Nicméně by z toho Česko mohlo vytěžit více na multilaterálních fórech, ať už jde o OSN nebo EU, nebo ve vztahu se zeměmi, kde fungujeme. Ať už to jsou africké a asijské země, nebo oblasti zemí, kde se kombinuje česká spolupráce, byznys a podpora v rámci misí NATO nebo OSN.

HN: Jak se dá na humanitární pomoci stavět? Chybí vám podpora naší vlády?

Stát by do toho měl dávat více peněz, protože se k tomu zavázal. Nyní se ve všech českých bilaterálních projektech pomoci a rozvoje pohybuje zhruba 1,1 miliardy korun za rok. To je strašně málo. Kdyby se to během pár let zvýšilo alespoň na dvojnásobek, česká přítomnost by byla daleko viditelnější. A druhou věcí je se tím více prezentovat.

HN: Jak to myslíte?

Například irský premiér s sebou na státní návštěvy rozvojových zemí bere i dva šéfy rozvojových nevládních organizací a je to významná část jeho programu. U nás se tam buď vůbec neletí, nebo když už tam někdo je, ani se nejde podívat, co tam Češi vlastně dělají. Na úrovni ambasád a níže to docela funguje. Ale na té top úrovni naší zahraniční politiky, jako jsou náměstci, ministr nebo premiér, jako by si reprezentace nevšímala, že tam vůbec existují nějaké spolupráce a pomoci. Celá návštěva se odehrává tak, že se přiletí, povečeří a odletí. Což je škoda, je to mrhání potenciálem.

HN: Je Člověk v tísni v hodnotovém a ideovém souladu s českou zahraniční politikou?

V poloze lidských práv a občanské společnosti je to střídavé. My si pozici držíme kontinuálně přes dvacet let, bez ohledu na to, jestli vedení ministerstva nebo někdo na Hradě je nebo není pro akcent na lidská práva v zahraniční politice. Nejsme ale politická organizace, takže nedáváme přednost středovým, pravicovým nebo levicovým stranám a věříme v koncept liberální demokracie a členství v EU jako hodnotovém společenství.

HN: Jsme stále ochránci lidských práv?

V těle ministerstva zahraničí toto téma zůstalo a spousta lidí v něm ho vnímá jako bytostně důležité. V minulém období za ministra Zaorálka a jeho náměstka Druláka sice došlo ke snaze to demontovat, to samé s příchodem Miloše Zemana na Hrad. Andrej Babiš je pragmatik, proto jeho hlas občas zazní překvapivě tak, jak by člověk jako já chtěl slyšet - jako v případě v Běloruska. Někdy zase naopak.

Vrchol české zahraniční politiky lidská práva jako prioritu nevnímá. Nejsme ti, kdo je prosadí, ale měli bychom být ti, kdo je připomíná. Ne všichni s tímhle tématem souhlasí, některé štve a někde nám i zavírá dveře. Ale je zapamatovatelné a výrazné – zvláště pro takovou malou zemi.

HN: Berou nás tak ve světě?

Myslím, že mezi zahraniční občanskou společností, aktivisty, intelektuály a obránci lidských práv jsme stále bráni jako země, ač malá, stojící na jejich straně. Je to dílem ministerstva zahraničí a velvyslanců. Česko má i platformu nevládních organizací, které podporují demokracii a lidská práva ve světě, které jsou nesrovnatelně výraznější než ty polské, maďarské, slovenské nebo rakouské. Člověk v tísni má rozpočet zhruba dvě a půl miliardy, což je zhruba velikost středně velkých nevládních organizací na Západě.

HN: Jak na českou zahraniční politiku nahlíží v zahraničí?

Pokud mohu soudit, na úrovni Bruselu a Washingtonu existuje schopnost rozlišení, že mezi prezidentem, premiérem a ministrem zahraničí je česká zahraniční politika rozbitá.

V Bruselu existuje i dobré poznání, že Babiš je populista a pragmatik, ale není to Orbán nebo Kaczyński. Vidí i distinkci mezi Babišem a Zemanem.

HN: Čím je dána tato polarizace?

Vyjma počátku 90. let se to na vedoucích pozicích naší zahraniční politiky nesešlo tak, že by mezi aktéry panovala velká synergie. Nyní to vychází případ od případu, protože každý aktér má jiný názor. A zaplaťpánbůh, protože představa, že by se nám sešli lidé, jako je Zeman, na pozicích prezidenta, premiéra a ministra zahraničí - to by to mohlo dopadnout pro českou zahraniční politiku dost špatně.

HN: Čím se dá přispět k tomu, aby česká zahraniční politika byla silnější?

Tím, že z příštích voleb vzejde lepší vláda. I když současný ministr zahraničí je aktivní a na mezinárodním poli Česku pomáhá.

A také tím, že příští prezident nebude takový Kazisvět, jaký je tam teď.

HN: Hodně lidí vás tlačilo ke kandidatuře na prezidenta. Nezměnil jste zatím svůj názor?

Nezměnil. Nemyslím si totiž, že bych v tomto polarizovaném státě měl reálné šance ve volbách zvítězit. Myslím, že jsou středovější a přijatelnější figury než já. Přitom jsou, dle mého názoru, hodnotově správně orientovaní na Evropu, na demokratický svět práva a svobody.

HN: A co dráha profesionálního diplomata, ta vás nikdy nelákala?

Na profesionálního diplomata už jsem starý. Dovedu si představit, že jednou, pokud by to hezky fungovalo, budu senátorem nebo třeba velvyslancem v zemi, kde by to pro Česko znamenalo přínos a kde mám za sebou odvedenou hodnotovou práci. Ale zatím to nemám nijak v plánu.