Jednou z výzev, před které nás postavila koronavirová pandemie, je i test naší schopnosti poprat se se záplavou informací, jež se na nás o covidu-19 valí ze všech stran. Zachovat si při jejich zpracovávání zdravý odstup a nepodlehnout lákavým nepravdám je přitom klíčová dovednost pro to, abychom tuhle krizi zvládli. "Současná situace prověřuje kritické myšlení nás všech jako nic předtím," tvrdí Lukáš Hána, který se kritickému zpracovávání informací věnuje profesně už osm let a učí ho veřejnost, studenty, manažery, ale třeba i členy zpravodajských služeb. "Právě teď se bez kritického myšlení obejdeme jen těžko, protože pandemie covidu-19 je komplexní problém a ty zpravidla nemají intuitivní řešení. Je potřeba zpochybňovat vlastní instinkty, jít do hloubky, hledat důkazy a zapojit hlavně rozum. Velký problém ale je, že se o to velká část lidí ani nepokusí," říká.

V čem přesně spočívá kritické myšlení? 

Jde o schopnost samostatně posuzovat kvalitu informací a rozumně se na jejich základě rozhodovat. Schopnost znamená, že je to třeba trénovat, že to není něco, s čím se narodíme. Je to jako třeba jízda na kole. Těžko můžete očekávat, že na něj sednete a pojedete, když jste to nikdy nezkoušela. Na kritickém uvažování je potřeba pracovat úplně stejně, bohužel ale k němu nejsme nějak výrazně vedeni.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Je to podle vás jeden z důvodů, proč ve chvíli, kdy máme na dosah očkování, které odborníci jednoznačně podporují jako jediný účinný způsob, jak se koronaviru co nejrychleji zbavit, tolik lidí – v Česku zhruba polovina obyvatel – téhle možnosti nevěří a a priori, aniž by se vakcinace rozběhla v masovém měřítku, říkají, že se očkovat nenechají?

Tahle situace vznikla kombinací několika faktorů – v prvé řadě tu probíhá dlouhodobá masivní dezinformační kampaň, na kterou bohužel ochotně nasedá řada našich spoluobčanů a přiživuje ji. Celkově je situace okolo koronaviru včetně očkování ideálním tématem pro rozdělení společnosti a podlomení důvěry lidí v demokratické uspořádání a instituce, což je cílem některých dezinformátorů. Víc se o tom dočtete v odtajněných výročních zprávách BIS, do kterých doporučuju nahlédnout.

Pak je problémem i krize důvěry lidí ve vládu, za kterou si může sama svými přešlapy a neschopností komunikovat. Je snadným cílem. Lidé jsou ke všemu unavení opatřeními, takže není divu, že jsou vůči jejím doporučením skeptičtí. A nedostatek kritického myšlení, včetně vědecké gramotnosti, tohle všechno jen podtrhuje. Vakcína a otázka její účinnosti a bezpečnosti je vědecké téma. Bohužel lidé vědecké metodě moc nerozumí a nedokážou kolikrát ani rozpoznat relevantní autority, ke kterým si pro informace jít, a tak je snadné jim nakukat různé nesmysly, jako třeba že vakcína změní jejich DNA, což je nemožné.

Jak se k vakcíně stavíte vy, necháte se očkovat? 

Hned, jak to bude možné. Mám velkou důvěru v to, že je vakcína v pohodě. Mrzí mě ale, že se šíří řada nesmyslných argumentů proti očkování, které mohou některé lidi odradit, takže abych jen nekritizoval otřesnou komunikaci vlády, vytvořil jsem vlastní infografiku a nasdílel ji na svých sociálních sítích. V té jsem stručně poukázal na šest chybných tvrzení a pokusil se je uvést na pravou míru. Prostě pomoct lidem se trochu rozkoukat a připomenout si, co je podstatné. Zarytým odpůrcům očkování to nadzvedlo mandle, příznačné bylo to, že se v některých komentářích dopouštěli přesně těch omylů, které infografika vysvětlovala. Objevilo se ale i pár zajímavých, rozumných a konstruktivních. 

Lukáš Hána

Domovské působiště Lukáše Hány je ve vzdělávacím institutu GrowJob Petra Ludwiga. Založil a vede projekt Kritické myšlení #krimyš, v rámci kterého pořádá každý rok největší konferenci o kritickém myšlení v Evropě. Natočil i sérii online kurzů pro vzdělávácí platformu Seduo.cz a pomohl vytvořit kurz kritického myšlení na VŠE, v rámci kterého i učí. Přednáší a školí v Evropě a Americe pro veřejnost, firmy, univerzity, ale třeba i zpravodajské služby. Vystudoval diplomacii a mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické a na École Superieur de Commerce de Rennes ve Francii absolvoval kurzy managementu a řešení problémů, prošel i školením amerického Centra pro aplikovanou racionalitu (CFAR). Momentálně o kritickém myšlení dopisuje knihu.

Třeba obavy z toho, že vakcína vznikla v rekordním čase, versus ty, že nás chce Bill Gates všechny očipovat?

Čipy jsou příkladem dezinformace, kdy jde zřejmě o lež. Proto jí taky nevěří moc lidí a je to spíš kuriozita. Jenže v případě délky vývoje vakcíny je manipulace nenápadnější. Zakládá se totiž zčásti na pravdě, protože vakcíny skutečně v rekordním čase vznikly. To pochopitelně bez dalšího vysvětlení vyvolává pochybnosti a obavy. Přesně takhle ale fungují ty nejúčinnější dezinformační kampaně. Místo toho, aby vytvořily něco úplně nového, pracují s tím, co už nějak cítíme, a přiživují to. Skutečnost je ale složitější. Je potřeba si uvědomit, že tady nešlo o standardní vývoj vakcíny, protože nejde ani o standardní nemoc, a já jsem pevně přesvědčen, že vakcína rozhodně nebude horší než covid.  

O co tohle svoje přesvědčení opíráte?  

Podíval jsem se na dokumentaci americké FDA k vakcíně od Pfizer/BioNTech. Jenže kolik lidí si otevře dokumentaci k testování vakcíny a půjde se podívat, jaké jsou její skutečné výsledky? Má to 53 stran anglického složitého textu s tabulkami, které zpestřuje jeden ošklivý graf. Ten dokument ale není určený pro laickou veřejnost, takže tak ani není psaný. Místo toho ale lidé tráví hodiny na sociálních sítích a čtou si, co na to říkají jejich kamarádi, sousedi a známí. Potom se nemůžeme divit, že věří nepodloženým fámám. Ani já sám nejsem relevantní autorita v této oblasti, proto jsem obsah infografiky zaměřil na logické chyby v argumentech, které jsou moje parketa, a obsah raději konzultoval s členem výboru České vakcinologické společnosti. 

Je to ale tak, že každý z nás musí udělat ten první krok a chtít hledat nové informace a přemýšlet o nich? Pokud nebudu chtít a budu chtít zůstat zavřená ve své bublině, nikdo se mnou nic nezmůže?

Říkáte to úplně přesně. Kritické myšlení je krásná věc, ale já k němu můžu vést jen člověka, který to sám chce. Lidi mají mnoho důvodů k tomu, proč kriticky myslet nechtějí.

Jako třeba?

Uvedu to trošku jinak. Kritické myšlení je cesta k tomu, jak se dopátrat toho, jak jsou věci ve skutečnosti. Nebo aspoň jak k tomu svoje představy o světě přiblížit. To znamená, že je to taková cesta k pravdě. Každý si řekne, jasně že chci vědět, jak to ve skutečnosti je, nechci žít v nějakém klamu. Problém je, že máme dojem, že svět vidíme takový, jaký je, a mýlí se ti ostatní. Všichni ale věříme věcem, z nichž některé jsou omyl. Jenže ve chvíli, kdy začneme zjišťovat, že jsou věci jinak, než jsme si mysleli, důkazy a jejich výklad ohneme tak, abychom si své názory stejně potvrdili. Je velice těžké připustit si, že bychom se mohli v něčem mýlit, a opravit to. Bojíme se ztráty tváře před ostatními, ale i před námi samotnými. Přiznat si, že jsme mohli něco dělat roky líp, je nepříjemné.  

Ale evidentně to je potřeba. Jak v sobě tyhle pocity zpracovat? 

Na začátku si musíte říct, že prostě chcete vědět, jak to je ve skutečnosti. I za cenu toho, že to bude znamenat, že se teď pletete. Připravte se jít po kvalitních důkazech tam, kam vás zavedou - ať je to kamkoliv. A počítat s tím, že se můžete mýlit. Jenže lidi to dělají obráceně. Řeknou si, kam chtějí dojít, protože si myslí, že vědí, a pak hledají důkazy, které jim to potvrdí. Přitom odhalení vlastní chyby bychom se neměli bát, ale oslavovat ho. Splést se a přiznat si to je úplně v pořádku. Jinak se nemůžeme posunout. Je to tedy hodně o změně postoje k chybě - a proměnit ji v něco pozitivního. 

A máte radu, jak se k chybám postavit, abychom je přestali vnímat jako selhání? 

Uvědomte si, že chyba je úžasná věc. Když přijdete na to, že věříte něčemu, co není pravda, máte skvělou příležitost to opravit a něco s tím udělat a vylepšit svůj názor. Udělejte z toho něco pozitivního. Já u sebe hledám chyby neustále.

Druhá věc, která nám často brání měnit názory, je pak to, že každý s nimi už máme nějakou historii a už jsme na jejich základě udělali řadu rozhodnutí. Takže řešení je i v tom, udělat za minulostí tlustou čáru s tím, že jsme holt dělali to, co jsme v danou chvíli považovali za nejlepší. Jestli ale teď máme lepší informace, které nám radí dělat něco jiného, měli bychom chování změnit. 

Často od účastníků svých školení slýchám, že se chtějí naučit přesvědčit ostatní o tom, že sami mají pravdu. Což je úplně špatný výchozí bod pro kritické myšlení. Kritické myšlení vám nemá pomoct si tu svou "pravdu" prosadit v nějaké diskusi, má vám pomoct rozhodnout se, na kterou stranu barikády se přidat. To je hlavní přínos kritického myšlení.

Jak bychom měli správně vyhodnocovat to, co nám říkají ostatní?

Lidi tvrdí nejrůznější věci, mohou se mýlit nebo lhát, takže je potřeba tvrzení zpochybnit a pídit se po důkazech, na kterých stojí. Každé tvrzení je jen natolik důvěryhodné jako důkazy, ze kterých vychází. Když mi tedy známý třeba řekl, že nošení roušek škodí zdraví, zeptal jsem se, proč si to myslí. Mám totiž za to, že tomu tak není, a zajímá mě, jestli náhodou nemá dobrý důvod si myslet něco jiného a jestli se třeba nepletu já. V tomhle případě mi odpověděl, že když se podívám na výzkumy k tomu, je to jasné jako facka. Já z výzkumů vyčetl opak, takže jsem ho poprosil, ať mi nějaký k tomu pošle. Najednou ale přiznal, že vlastně žádný výzkum nečetl a že to jen slyšel od kamaráda, kterému ale věří. Takže se ukázalo, že to vlastně moc dobře podložené nemá. Často lidé argumentují různými příklady a příběhy svých známých. Jde o tzv. důkaz příběhem, což je jeden z nejslabších důkazů vůbec. Dokonce je to argumentační faul, tedy logicky chybný a neférový argument. Ale když se lidí zeptám, co je nejčastěji přesvědčí o tom, že něco funguje, řeknou mi, že právě to, že jim to doporučil nebo řekl kamarád, který má s něčím zkušenost, nebo když si to vyzkouší sami.

Je tedy špatně věřit zkušenostem? 

Představte si, že vás bolí hlava. Vezmete si tedy prášek a za 10 minut bolest přejde. Řeknete si, že prášek zabral. To ale nemůžete vědět, protože nevíte, co by se stalo, kdybyste si prášek nevzala. Třeba by vás hlava přestala bolet i bez něj. To by znamenalo, že prášek je k ničemu. U zkušeností je právě tento problém, nevíte totiž, co by se stalo, kdybyste dělala něco jiného, takže nemáte jak zjistit, jestli děláte dobře. Tenhle problém řeší vědecká metoda a její zlatý standard v podobě experimentu s kontrolní skupinou a náhodným rozdělením, který byl použitý třeba právě u výzkumu vakcíny. Dobrovolníci jsou náhodně rozděleni do skupin, náhodně proto, aby se zajistilo, že si budou skupiny co nejpodobnější. Jedné skupině se pak podávalo zkoumané očkování a kontrolní skupině jen placebo, tedy injekce bez očkovací látky, aby účastníci nevěděli, v jaké jsou skupině (tzv. zaslepení). Tím se přiblížíme tomu, že jediným rozdílem v přístupu mezi skupinami je očkovací látka. Očkovaná skupina nám tak ukáže, co se stane, pokud očkovat budeme, a ta kontrolní, co se děje, když neočkujeme. 

U osobních zkušeností a příběhů riskujete, že zrovna narazíte na ty, kteří měli štěstí nebo smůlu, a uděláte si na jejich základě zkreslenou představu. Třeba narazíte na člověka, který se rozhodne neočkovat a bude mít kliku, takže se nenakazí koronou a dobře to s ním dopadne. Nebo naopak na někoho, kdo se nechá naočkovat, ale třeba bude právě v těch 5 % lidí, kteří si nevytvoří proti covidu protilátky, a nemoci nakonec podlehne. Mohli byste tak dojít k mylnému závěru, že je očkování zbytečné. Z výzkumů je ale jasné, že očkovaní mají jednoznačnou výhodu, i když nejde o dokonalou ochranu. 

 

6 duvodu proc se ockovat proti covidu
6 důvodů, proč se očkovat proti covidu
Autor: Lukáš Hána

Takže u osobních zkušeností radíte posuzovat, čí jsou, kde vznikly a mít se před nimi na pozoru? 

Rozhodně varuju před omezenou zkušeností. Před tím, kdy člověk vychází z několika málo příkladů. Intuice a zkušenost, na které stojí, můžou být ale za určitých okolností užitečné. Pokud je odborník, který má bohaté zkušenosti a pohybuje se v prostředí, které funguje celou dobu plus minus stejně a dopady rozhodnutí jsou v něm vidět hned, pak zkušenosti a z nich vycházející intuice mohou být cenným rádcem. Intuice je úžasný nástroj, který propojuje spoustu věcí dohromady ve velice rychlém čase. Šachisti, bojoví piloti, hasiči, to jsou všechno zaměstnání, kde svět funguje relativně stále a je tak možné intuici pracně vytrénovat. Hasič ví, co jak hoří, takže když už viděl desítky požárů, dokáže odhadnout, jak se požár, u kterého zrovna je, bude vyvíjet a může se na tu intuici do značné míry spolehnout. Nemusí dlouze přemýšlet. A ani mu nic jiného nezbývá, protože musí dělat velice rychlá rozhodnutí. V tomhle případě intuice pomáhá. Lidé ale obecně dávají na svůj selský rozum a intuici příliš i tam, kde by neměli. Ta ale mimo přehledné a jednoduché problémy bude zavádějící. Jakmile řešíme něco nevídaného, komplikovaného, do čeho moc nevidíme a vnímáme to zprostředkovaně třeba skrze nějaká data, jako třeba šíření koronaviru, intuice nás bude spíš mást. Je to úplně jiný typ problémů, než pro jaký jsme se vyvinuli a který dokážeme selským rozumem řešit. 

A kdybyste to zobecnil, co nejvíc blokuje kritické myšlení? 

Na intuici dáme tolik, protože je to jednoduché. Jsme líní přemýšlet. Přirozeně. Mozek představuje sice asi jen 2 % naší hmotnosti, ale na jeho provoz padne asi pětina spotřebované energie. Je to žrout. Když se mozek vyvíjel, bylo výhodné kvůli omezeným zdrojům potravy energií šetřit, kde se dá. Mozek se tedy nevyvinul proto, aby došel k těm nejlepším možným řešením, ale aby rychle a snadno přišel s něčím, co bude prostě nějak fungovat. Problém ale je v tom, že nové a komplikované problémy, jako ten, který právě žijeme, zpravidla nemají intuitivní řešení. Své pocity a intuici ale nemůžeme vypnout. Proto máme neodbytný pocit, že děláme chybu, když jdeme rozumem proti intuici. Kvůli tomu často rozum intuici ustoupí a je zaděláno na průšvih.

Proč jsme tak neochotní zpochybňovat vlastní myšlení?

To nevíme. Jsou na to různé teorie. Příčina je patrně opět někde v historii a v tom, jak se vyvíjel náš mozek. Jisté je, že dnes se snažíme řešit moderní problémy mozkem lovce mamutů. Protože náš mozek se za posledních 40 tisíc let nijak výrazně neproměnil, ale doba se proměnila naprosto zásadně. Proto teď dopisuju knihu, příručku kritického myšlení, která lidem pomůže líp pochopit, jak náš mozek přirozeně přemýšlí, co dělat proto, abychom se nespálili při řešení moderních problémů.

V mozku sice máme struktury, které nám umožňují přemýšlet kriticky, což nám dává možnost se k problémům postavit, ale zároveň to je velice mladá struktura, která se objevila až v závěru naší evoluce a má velice slabé slovo v našem uvažování, mnohem silnější jsou právě ty starší struktury
jako emoce a instinkty, a proto mají i mnohem větší vliv na naše rozhodování.

Navíc bylo evolučně výhodné ostatní přesvědčit o tom, že jsme rozumní členové společnosti, a přežít díky její ochraně před nebezpečím zvenčí. Nejlepší způsob, jak někoho přesvědčit o čemkoliv, je tomu sám uvěřit, takže proto jsme si mohli vytvořit schopnost klamat především sami sebe.

Proč mají podle vás lidé tendenci věřit konspiračním teoriím?

Těm věří častěji lidé, kteří mají dojem, že nemají kontrolu nad svým životem. Patrně jim to umožňuje zbavit se vlastní zodpovědnosti za svůj neúspěch, protože se svět proti nim spikl, a lidé, kteří tahají tajně za nitky, jim úspěch znemožňují. Staví se tak do role oběti, ale zároveň i hrdinů, kteří to prokoukli a bojují proti takovému uspořádání. Čemu byste raději věřila? Že jste hrdina v nespravedlivém světě, nebo troska v tom spravedlivém?

Proto jsou konspirátory tak často označováni lidé jako Bill Gates nebo George Soros, kteří jsou úspěšní, jsou vidět, mají něco za sebou a mají vliv? 

Předpokládám, že je to tím, že jsou úspěšní, bohatí a vlivní. Zároveň mají i rozsáhlé filantropické aktivity. Jenže lidé věřící konspiracím hledají za vším nějaký zlý úmysl. Takže pokud Gates usiluje o vymýcení obrny na celém světě a dává spoustu peněz do očkování, není to proto, že má zájem ochránit děti před hroznou nemocí a zmrzačením, ale proto, že je chce očipovat. Vidíte, že kolikrát dělají ve svých úvahách logické kotrmelce. A pak je to taky lavinový efekt. Když má někdo přišitých pár konspiračních teorií, kterým věří dost lidí, můžete toho využít a připsat mu další. Lidé tomu ochotněji uvěří. I když třeba nevěří konkrétním konspiračním teoriím, tak to i tak vyvolává pocit podezření, že na tom přece musí něco být. U lidí, kteří jsou nahlodaní třeba Gatesovi nevěřit, snadněji ovlivníte jejich názor tím, že jim toto podezření potvrdíte, tím získáte jejich důvěru a pak jim podsunete nějaký další nesmysl, který ochotněji přejmou.

Dá se konspirace nějak efektivně vyvrátit? Když budu mít babičku, která bude věřit tomu, že ji Bill Gates chce očipovat, a nenechá se kvůli tomu proti covidu očkovat, mám šanci ji nějak přesvědčit, že to, čemu věří, možná není pravda?

Zpravidla k tomu lidé přistupují tak, že argumentují fakty, což funguje před tím, než dezinformace zatnou svůj dráp. Jakmile se ale fakta objeví až potom, jen zneutralizují negativní dopad dezinformací, ale už člověka nepřesvědčí o opaku.

Například člověka, který uvěřil dezinformacím o očkování, je možné uklidnit, že se ho nechystají očipovat, ale už ho nepřimějí se naočkovat.

Nejúčinnější je tak dezinformacím předcházet a předem upozorňovat na chyby v argumentech, které dezinformátoři budou pravděpodobně používat, a předem poskytovat i kvalitní informace. Tohle jsme propásli. Když už dezinformace řádí, dá to větší práci. V případě veřejné komunikace to znamená intenzivní vysvětlování. 

A na osobní rovině?

Na osobní mezilidské rovině je pak potřeba být opatrnější. Ne že by fakta neměla dopad, ale je potřeba si uvědomit, že člověk věří dezinformacím z nějakého důvodu a nebude si chtít přiznat, že se plete, a určitě se mu nebude líbit, když ho bude někdo poučovat. Zejména pokud to bude někdo starší než vy nebo příbuzný, který vás zná od mala, jako třeba vaše babička. Tady je naopak potřeba vést diskusi s respektem a víc se toho druhého ptát – čemu teda věří a jak k tomu přesvědčení došla. Prostě to v klidu a trpělivě probrat. Důstojně, bez zesměšňování a urážek. Mně se velice často stane, že ten druhý pak řekne, že vlastně neví, jak to je, že si jen něco myslí a nemá pro to důkazy, a tak nějak sám obrousí hrany svých názorů a ubere. Protože lidé velice často věří věcem, které si odporují. To se dá použít. Když budete svými otázkami vyhledávat nesrovnalosti v jejich představách a upozorňovat na ně, pomůžete jim si věci ujasnit. Je na to ale zapotřebí velké dávky trpělivosti, která nám často chybí. 

Co byste řekl lidem, kteří dočetli náš rozhovor až sem a pořád váhají, jestli má hledání pravdy, ať už to znamená cokoliv, smysl a drtí je třeba to, kolik různých teorií na všechno existuje. Proč by se do toho měli pustit?

Nevzdávejte to. Přesně o to mnoha dezinformátorům jde. Dovést vás k tomu, že pravda neexistuje a že není možné se jí dopátrat. Vyčerpat vás natolik, že rezignujete na její hledání a nikomu nebudete věřit. Když potřebujete něco schovat, ani nemusíte zapírat, ale stačí, když pravdu naředíte spoustou teorií, co se mohlo stát. Pravda se v tom rozpustí. Je v pořádku si přiznat, že něco nevíme. Můžeme pak jít a dohledat si k tomu kvalitní informace a rozkoukat se.