Dezinformátoři využívají již existující příběhy. Dosavadní komunikace vlády je katastrofa, říká odbornice

HN: Proč to dělají? Jaké mohou být jejich motivace?

Motivace jsou různé. Někteří to dělají, protože skutečně věří svému výkladu nebo příběhu. Potom je část dezinformátorů, kteří to nedělají proto, že by někoho chtěli přesvědčit o své pravdě, ale třeba ze zištných důvodů. Sociální sítě a webové platformy jsou nastavené tak, že umožňují generovat ekonomický zisk. Řada lidí toho využívá mimo jiné k šíření dezinformací. Fungují jako clickbaity. A někteří lidé to dělají jenom proto, že se tím prostě baví. Sami tomu nevěří, ale mají snahu provokovat společnost a důsledek jejich chování je jim ukradený.

HN: Co snaha podkopat důvěru v demokracii, ve státní zřízení?

Určitě, to v tom také hraje svoji roli. Tyto dezinformace mají často zdroje v zahraničí. Uvádí se Rusko, Čína. Snaží se podkopat stabilitu západního systému, zvýšit nedůvěru společnosti vůči vládě, politickému režimu, Evropské unii, poukázat na to, že západní svět je neschopný řešit problémy, se kterými se potýká, a zajistit bezpečnost svým občanům, třeba proto, že řeší vlastní politické zájmy místo toho, aby řešil potřeby obyvatel. Zkrátka se snaží vyvolat dojem, že západní demokracie je nefunkční systém, neschopný postarat se o vlastní lidi.

HN: Proč někteří lidé dezinformátorům věří a sami jejich příběhy dál šíří?

Důvodů je zase celá řada. Spojovacím prvkem je, že dezinformace nabízejí snadno pochopitelné vysvětlení situace, ve které se nacházíme. Dává to smysl, zapadá to do sebe. Tím je to snáze přijatelné pro část společnosti, která třeba pochybuje o tom, že společenský systém je nastaven správně, spravedlivě. Dezinformace cílí na frustraci ve společnosti, obavy, nejistoty, nepochopení aktuálního stavu. Využívají toho, že je o něčem nedostatek informací. Zdánlivě prosvětlují svět kolem nás a vysvětlují, proč se něco nějak děje. Dezinformace a konspirační teorie usnadňují některým lidem život. Každý máme pochybnosti. A když se do nich dezinformace trefí, může nás to posunout, zapadnout nám to do nějaké skládačky.

HN: Trochu to zní, jako by dezinformace lidi uklidňovaly. Dá se to tak říct?

Na jednu stranu je mohou uklidňovat, protože jim dají vysvětlení, příběh a informačně je ukotví. Na druhou stranu ale dezinformace dovedou člověka vybudit až radikalizovat, podpořit jeho frustraci a umocnit jeho negativní emoce. Mám tu vysvětlení, vím, že je to pravda, a jsem teď o to víc naštvaná. Vybudit mohou dezinformace člověka třeba k tomu, že začne volit jiné politické strany než mainstreamové, začne se účastnit demonstrací nebo veřejných protivládních akcí, které mají za cíl změnu společenského nastavení, nebo dokonce režimu. Dezinformace stály za radikalizací pana Baldy, který byl odsouzený za terorismus. Nebo teď radikalizovaly část příznivců Donalda Trumpa, kteří vtrhli do Kapitolu. Dezinformace a konspirační teorie mají pro společnost velmi škodlivé efekty, protože mohou vést až k extremistickým a teroristickým činům.

HN: Jak dezinformátoři vědí, jaký příběh bude fungovat? Vymyslet se jich dá nespočet, ale ne každý se asi bude snadno šířit.

Dezinformátoři fungují na základě přítomných konfliktů ve společnosti, už existujících témat. Nemají potřebu nastavovat nová témata. Díky sociálním médiím se jim přítomné příběhy odhalují mnohem snáze než v minulosti. V případě konspiračních teorií jsou to věci, které se neustále opakují. V souvislosti s koronavirem se vyprávějí stejné příběhy, jaké se vyprávěly v souvislosti s šířením viru HIV. O něm se také říkalo, že byl vyvinut v laboratořích za účelem ovládnutí světa se strany Američanů. A že Američané ho záměrně šíří v africké populaci. Čipy ve vakcíně proti koronaviru se teď krásně nabízí, protože díky technologickému vývoji tady příběh o očipování lidstva také je už nějakou dobu.

HN: Během první světové války svalovaly válčící strany jedna na druhou vinu za šíření španělské chřipky. Ve středověku, když přišly morové rány, zase lidé vinili židovské obyvatelstvo z toho, že otrávilo studny. Proč zrovna tato hra na to, kdo za to může, tak dobře funguje?

Společnost odnepaměti funguje tak, že si definuje, kdo jsme my a kdo jsou oni. Kdo je náš přítel, kdo je náš nepřítel. Lidem to pomáhá protlouct se světem. Vytváříme si to jako jednotlivci, vytváří si to i státy, politické útvary. Bavíme se o tom, kdo je náš partner a kdo nás ohrožuje. Jsou to dvě základní kategorie, které nás jako lidstvo provází. V momentě krize o to víc ožívají. Jednak sehrávají stmelující roli – má-li jasně identifikovaného nepřítele, společnost se snáze semkne. Pro politiky je v tom vysoký mobilizační potenciál. Mohou říct: teď musíme držet pohromadě a táhnout za jeden provaz. Zároveň kategorie vnějšího nepřítele snímá odpovědnost z nás samotných. Vždycky je snazší obvinit někoho venku. V současné době je mocenské soupeření vyhrocenější než třeba deset let zpátky. Emoce vůči Rusku a Číně jsou silnější. Antagonismus mezi Spojenými státy a Čínou je veliký. To umocňuje obviňování se z toho, kdo za to může, odkud to přišlo.

Be positive

Pandemie covidu prověřuje naše kritické myšlení jako nic předtím. Lidé ale raději spoléhají na "příběhy" kamarádů

2. 2. 2021 ▪ 17 min. čtení

HN: Bavíme se o tom, že dezinformace se recyklují. Dá se říct, že ke krizím prostě patří a to, co nyní zažíváme, není nic neobvyklého, nebo je to tentokrát hlubší problém?

To je složitá otázka. Tím, že jsme teď v krizi, máme pocit, že je to velmi špatné a intenzivní. Neumíme si to srovnat. Neexistují studie nebo analýzy, které by zpracovávaly, jak to probíhalo během španělské chřipky a v podobných krizích. Nezpochybnitelný rozdíl je samozřejmě v tom, že nám tu krizi umocňují sociální média, rychlý technologický rozvoj, který umožnil neuvěřitelně rychlé šíření informací, a tím pádem i dezinformací a konspiračních teorií. Ale co do příběhů, které se vypráví, a jejich zdrojů, by bylo zajímavé historické srovnání. Sama bych se na to ráda podívala.

HN: Před pandemií si možná řada lidí dezinformace do svého prostoru moc nepouštěla. Když ale nyní virus dopadá na životy všech, často se stává, že se lži a konspirace objeví i v rodinných debatách. Například o tom, jestli se nechat očkovat nebo zda dodržovat protiepidemická opatření. Můžete dát nějaký recept, jak se o těchto tématech s nejbližšími bavit a nerozhádat se?

Je to neuvěřitelně těžké. A je i těžké v tom radit. Je rozdíl, když se bavíte s kolegou v práci či s někým, koho vlastně ani neznáte, anebo je to váš rodič, sourozenec. Nejdůležitější pravidlo je neříkat druhému: kecáš nesmysly, věříš bludům, jsi hloupý. Neshazovat ho, neponižovat. To by byla cesta do pekel, nikdy to nefunguje. Když se někdo druhému snaží dokázat, že to, čemu věří, jsou dezinformace nebo konspirační teorie, vyžaduje to notnou dávku trpělivosti. Je to dlouhodobý proces. Není to tak, že si během jedné diskuse vyjasníte, jak to je, a vše bude dobré. Je potřeba téma rozebrat, podívat se, odkud druhý tu informaci má, a vysvětlit mu, o jaký jde zdroj. A snažit se pochopit, proč tomu věří. Každopádně je to velmi složité a s nejistým výsledkem.

HN: Pořád čekáme na to, až stát přijde s vlastní kampaní o covidu a především o očkování. Je stát hráčem, který skutečně má možnost na tomto poli něco změnit?

Určitě. Kampaň by měly vést jednotlivé úřady, ministerstva, politická reprezentace. Obecně platí, že politická reprezentace ve společnosti představuje vzor, ať se nám to líbí, nebo ne. To, co politici říkají, jak se chovají, má vliv na to, co si myslí, říká a jak se chová společnost. Takže stát v tom rozhodně sehrává důležitou roli, protože je autorita. Řídí naši společnost, definuje pravidla, podle kterých žijeme. A ta autorita musí začít kampaň, strategickou komunikaci těchto témat. Samozřejmě by k tomu stát měl mít i další partnery v podobě neziskového sektoru, soukromých firem, aktivních jednotlivců. Důležitou roli sehrává akademická sféra. Ale hlavní zdroj by v tento moment skutečně měl být stát.

HN: Jak zatím hodnotíte komunikaci státu o covidu a o dezinformacích s ním spojených?

Hodnotím ji jako totálně katastrofální. V podstatě žádná komunikace neexistuje. Byly tu nějaké pokusy, že ministerstvo zdravotnictví bude reagovat na dezinformace. Bylo to v době, kdy byl ministrem Roman Prymula. Nějaká aktivita vznikala. Dnes je zase ticho po pěšině. Ministerstvo má na svém webu pár informací na toto téma. Ale upřímně, kdo půjde na web ministerstva zdravotnictví, aby si tam četl o dezinformacích? Něco v tomto ohledu vyvíjí ministerstvo vnitra a Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Na svých webových stránkách mají vyvrácené základní dezinformace. Ale aktivita je také minimální. Když se podíváme na komunikaci našich čelných politických představitelů, je to katastrofa. Nejsou schopní nám dát pořádné informace o očkování, o průběhu epidemie ani reagovat na dezinformace a vysvětlovat realitu. Myslím, že informovanost české společnosti je velmi špatná.

HN: V tuto chvíli už asi nelze od státu očekávat nějakou propracovanou kampaň, protože je pozdě. Očkování už začalo. Ale můžete politikům poradit, které věci jsou klíčové a v kampani by určitě neměly chybět?

Tohle je spíš otázka na odborníky, kteří se věnují politickému marketingu a strategické komunikaci. Ale v českých podmínkách určitě první krok je najmout si odborníky. Mám pocit, že státní aparát často spoléhá na to, že to zvládne sám. Ale rozhodně není na škodu a ani to není ostuda najmout profesionály, kteří se tomu věnují na každodenní bázi. Česká republika je má.

HN: A pokud byste měla poradit s komunikací v oblasti dezinformací, které se týkají vakcín?

Jsou tam dvě roviny. Jedna je aktivně vyvracet ty nejsilnější dezinformace, protože asi není v našich silách reagovat na každou, která se objeví. Není to jen o tom, že si to napíšeme někam na web. Druhá rovina je, že nestačí na dezinformace jen reagovat, je potřeba vytvářet vlastní pozitivní příběhy, vlastní obsah. To už souvisí právě s informační kampaní. Vysvětlovat, proč děláme to, co děláme. Proč jsme se rozhodli, jak jsme se rozhodli. Třeba proč jsme vybrali vakcíny, které jsme vybrali. Vysvětlit, jak to, že se vakcína vyvinula tak rychle, když normálně to trvá násobně delší dobu. Je potřeba umenšovat prostor pro obavy, strach. Protože to je živný zdroj dezinformací. Chápu, že na to vždy není čas, ale musíme si ho udělat, protože tady bojujeme až o národní bezpečnost.

HN: Takže nestačí, když politik vystoupí a řekne, že není pravda, že při očkování vás očipují?

Nestačí to. Když z úst představitelů zazní jen: my vás nechceme čipovat, to je blbost, tak spousta lidí si řekne: jo, tobě já tak budu věřit. Nestačí to jen vyvracet, je potřeba přijít s informacemi, fakty a s vysvětlením. V podstatě čehokoli.