Jak si za koronaviru udržet rodinnou pohodu a fungující vztah? Slevte ze svých nároků a zmrazte, co se dá

Jak tedy zatěžuje současná situace podle vás vztahy jako takové? 

Pokud jsme sami se sebou neuměli být a pracovat v časech blahobytu, většinu z nás to krize nenaučí. Místo toho si svou emoční nádobu vyléváme do těch nejbližších vztahů. Je to nejrychlejší a nejjednodušší, protože ten druhý je přímo po ruce, ale uhýbáme tím před hlubším problémem. Přiznat si své negativní, a tedy zatěžující rozpoložení, není totiž vůbec jednoduché. A úměrně tomu, jak moc ho popíráme, roste naše očekávání v rámci vztahové dynamiky ve smyslu, že čekáme, že nás z toho dostane ten druhý. A následně i zklamání a frustrace z toho, že se to nestalo a že to samé čeká třeba i on. A problém je na světě.

Co se s tím dá dělat? 

Myslím, že se teď dá velice dobře uplatnit rada pro obecné krizové situace v páru, a sice vztah na chvíli zakonzervovat, zamrazit, snížit na čas očekávání, jak by měl ideálně vypadat. Dát ho stranou v tom smyslu, že nepotřebuju řešit všechno teď a tady, a jenom ho vyživovat pozitivními drobnostmi. Tím, že snížíme laťku a nečekáme, že to teď bude nějaké úžasné a že to poběží úplně skvěle, a pokorně si uvědomíme, že maličkosti jsou ty věci, které nás mohou přenést přes kritickou dobu, získáme to nejdůležitější – odolnost nepodlehnout extrémům. Řešit zásadní otázky, jako třeba jestli pokračovat v manželství, je za krize spíš ke škodě, protože jakmile nemáte sílu, tak máte tendenci k extrémním řešením. Máme pocit, že už to dál nesneseme a musíme to okamžitě vyřešit, a toho pak můžeme litovat.

Čím tedy teď vztah udržovat? 

Nejlépe tím, čemu se říká převaha pozitivních pocitů. To znamená starat se o to, aby v malých, každodenních situacích převažovaly drobné projevy lásky, pozornosti a vstřícnosti. Nečekat, že by nějaká velká gesta jednou za čas něco dohnala. Teď na ně stejně není většinou prostor, ale hlavně, skvělá letní dovolená může být fajn, ale také velký zdroj stresu a vystavět na ní vztah rozhodně nejde. Naopak na každodenním pětiminutovém společném kafi po práci nebo na tom, že připravíte snídani tak, jak to má ten druhý rád, už by to mohlo být pravděpodobnější. A když budete muset kritizovat, tak pomocí "já" výroků. To znamená mluvit o problému z hlediska svých pocitů, jak vám je, co byste potřebovali, a ne co ten druhý dělá špatně a co má změnit. No a v neposlední řadě, pokud k tomu máte možnost, tak pracovat na sobě.

Když si na partnera přece jen vyleju svou špatnou náladu, ale pak se omluvím a třeba s ním i mluvím o tom, co to ve mně vyvolalo, tak to je v pořádku, ne? Vztahy přece jsou i od toho, abychom se vzájemně podrželi… 

Určitě, ale mělo by to proběhnout přesně tak, jak jste to popsala. Od první emoce k tomu, že když to přeženu, tak to zreflektuju. Frustrace je součást života a vyhýbání se konfliktům za každou cenu rozhodně není zdravá dovednost. To může sloužit jen v okamžiku, kdy zjistíme, že s danou věcí nemůžeme nic dělat a naučíme se ji s laskavostí přijmout a dál s ní žít. Oba v páru máme svůj batoh problémů, se kterými musí náš partner vydržet. Ale udržovat zdánlivě klidnou domácnost vede jen k tomu, že to dřív nebo později bouchne. Domov má být bezpečné místo a tabu kolem emocí do něj nepatří. Přední, světově uznávaní pároví psychologové manželé Gottmanovi na tohle mají jednu skvělou techniku. Spočívá v tom, že se partneři domluví a po návratu z práce si dají každý několik minut na to, aby ze sebe vylili všechno, co je za ten den frustrovalo. A to tak, že ten druhý jenom poslouchá, nedává k tomu žádné rady ani připomínky, kritiky, nic, jen vytváří vanu, která to chytá. Účelem totiž není, aby se to vyřešilo, ale aby si ten, kdo mluví, ulevil. A to se může stát jen v okamžiku, kdy ho ten druhý přijme, a i když s ním třeba nesouhlasí, tak jen poslouchá, svoji agendu odloží a jenom empaticky potvrzuje, že slyší, co mu ten druhý říká. To vztah velmi propojuje. A teprve potom, když opadnou prvotní emoce a ten, kdo s tím přišel, si o to ještě ideálně řekne, tak je čas radit. A tam už je prostor, aby to někam vedlo. Na začátku ale ne, tam jde o to toho druhého ukolíbat ve smyslu já tě vidím, slyším a je důležité, že to takhle vnímáš, i když s tím třeba nesouhlasím. A je to taky technika, která pak dělá velmi hezké večery. 

Dá se to aplikovat i během korony, kdy jsme spolu často doma a jen sedíme v různých místnostech, nebo dokonce ve stejné místnosti zády k sobě?

Samozřejmě, protože i když jsme spolu doma, tak jsme každý zahrabaný do své práce a spolu jsme jen zdánlivě. Tady vůbec narážíte na další strašně důležité téma, a sice, že na home officu je zcela zásadní nastavit si hranice, a to jak fyzické, tak psychické. Říct si, co kdo potřebuje, a vyjít si vstříc, stejně jako si ohraničit pracovní prostor. To je hrozně důležité. My jsme třeba přehradili jedny dveře v bytě, abychom měli i vizuálně určený prostor, kde se pracuje, a aby i děti věděly, že když jsem tady, tak pracuju, a když vyjdu, tak jsem máma. A tam máme i prostor pro ten pracovní debriefing, trávíme tam čas jako rodina atd. A přesně si tam můžeme dát to kafe a vymluvit se, ale taky si říct, jak to přes den šlo, protože to jinak stejně nevnímáme.

Jak do toho všeho zahrnout děti a jak s nimi mluvit o tom, jak na nás a naši rodinu současná situace dopadá?

Upřímně a s ohledem na jejich vnímavost. Samozřejmě bychom je neměli zatěžovat našimi starostmi, ty si musíme vyřešit sami, ale na druhou stranu děti přesně cítí, jak se cítí rodič. A když se to nepojmenuje, mají tendenci si to mylně vykládat, jako že je něco špatně a že za to možná mohou ony. Děti jsou geniální pozorovatelé, ale příšerní interpretátoři. S tím jim musíme pomoct. Takže důležité je nevytvářet žádná tabu, ale zároveň odhadnout míru toho, kde skončit, co jim stačí pro porozumění toho, jak nám je, ale netahat je už do řešení nebo nějakého spoluprožívání. Dát jim možnost se nějakým dílem podílet na tom, aby nám všem bylo doma lépe, ale nezatížit je povinnostmi, které nemohou unést.

Be positive!

Hodně lidí nechce vidět, že změnu potřebují. Často je k ní donutí až krize, ale to je už pozdě, říká koučka

2. 2. 2021 ▪ 12 min. čtení

Troufnete si odhadnout, jak velkou zátěž ta už skoro rok trvající nestandardní situace pro děti představuje?

Co mohu pozorovat na základě práce s rodinami za poslední rok, tak to do velké míry závisí na tom, jak to mají nastavené rodiče. To znamená, že pro dítě je to zátěžové úměrně tomu, jaká zátěž to je pro rodiče. Co snesou oni, snesou i děti. Některé děti si mohou nést jen minimum zátěže a i přes nějaká omezení žijí relativně dobře. A jiné děti jsou v extrémní zátěži, protože mají rozhádané rodiče, je tam třeba nějaký existenční problém a podobně. Dobrá zpráva ale je, že to není nezvratný proces. A když máme pocit, že to nezvládáme, klidně si v tom můžeme nechat pomoct. Minimálně v tom smyslu, abychom se učili nepřenášet to na děti. Já jsem velký propagátor psychoterapie jako cesty, jak si v sobě udělat pořádek a najít si ty svoje zdroje, ze kterých všechno vychází. Naštěstí se už pomalu láme tabu, že psychoterapie je jen pro psychicky "nemocné", ale stále je dobré opakovat, že psychoterapie je pro úplně každého člověka, který má pocit, že by s něčím chtěl pohnout. Naprostá většina rodičů má co řešit, aniž by byli jakkoli psychicky nemocní nebo dejme tomu slabí. Naopak. Říct si o pomoc je známkou síly.

Zajít si na psychoterapii je jedna věc, co ale doporučujete dělat s dětmi doma každý den, aby byly co nejvíc v pohodě?

Jak jsem říkala, mluvit s nimi o tom, co se děje a jak to prožíváte, a taky je sytit fyzickým dotykem. Za důležité považuju taky snížit laťku ve školních povinnostech, protože vzdělání je důležité, ale přílišný tlak škodí. A to platí pro všechny, mluvila jsem o tom v souvislosti se vztahy, tedy s dětmi, ale platí to i pro rodiče, nikdo by teď od sebe neměl očekávat běžné výkony, protože situace prostě běžná není. 

Pokud dětem chybí kontakt s kamarády, dopřejte jim ho on-line, to samé platí pro kroužky. Skvěle on-line fungují skauti, výuka na nástroje, individuální sporty, zpěv – a ten vyzkoušejte všichni, protože uvolňuje nahromaděné emoce. Dopřejte jim co nejvíc pohybu, když to nejde venku, tak zase, internet je plný dětských tréninků od jógy přes balet po judo. Vařte s nimi, telefonujte vzdálenějším příbuzným… prostě dělejte všechny ty věci, na které v běžném světě není čas, a zkoušejte objevit, co je sytí. Ještě jednou opakuju, že školní výkon to rozhodně není. 

Zmínila jste spoustu aktivit on-line. Každý rodič zná dilema, na jak dlouho je vhodné dítě k počítači nebo tabletu posadit. Protože na jednu stranu víme, že to není zrovna dobré, na tu druhou je to jedna z mála věcí, která je spolehlivě zabaví tak, že máme čas něco udělat. Jak k tomu podle vás přistupovat?

Dítě a počítač je dvousečný meč. Jak jste říkala, rodič školáka na home officu teď potřebuje zvládnout nadmíru povinností, a někdy si tím pádem i ulevit. Měl by to ale vyvažovat zlatem. Pokud je to opravdu ta jediná varianta, která může pomoct, tak si ulevit a použít ji a netýrat se představou, že si dítě ničí mozek u počítače. Jak už jsem říkala, na internetu se dá najít spousta kvalitního aktivního obsahu. Ale zároveň je pořád nutné mít někde vzadu v hlavě ten vykřičník, že to není úplně ideální. Kromě toho taky vřele doporučuji dát si tu práci a využít nástroje ke kontrole obsahu, které jsou k dispozici. Ať už to jsou blokátory reklamy, nekonečných feedů sociálních sítí a YouTube až po sestavení vlastních playlistů tak, abyste sami vybrali ověřený obsah. Jde jen o to investovat do průzkumu svůj čas a energii, všechno to stáhnout a nastavit a pak si každý den udělat čas a s dětmi o jejich pobytu na počítači mluvit a prověřit historii, protože i na to máte jako rodiče právo. Často se potkávám s tím, že rodič pustí dítě v první druhé třídě samotné na nákup a řeší s ním sáhodlouze cestu, a jak a co se bude dít, ale co dělá a kudy chodí na internetu, se nezeptá. To neznamená helicopter parenting a neustálé hlídání, to ani není možné. Jde o to, postupně ověřovat a předávat víc a víc samostatnosti, aby se děti naučily v prostředí internetu bezpečně pohybovat a nebály se vám říct o tom, když se jim stane něco pochybného.

A ještě mě napadá jedna praktická rada, když posadit dítě k počítači, tak doporučuju chvíli, kdy máte i vy dost energie a budete, až ta chvíle nastane, důslední v tom, že je čas skončit.  

Myslíte si, že pandemie bude mít nějaký dlouhodobý vliv na vývoj dětí?

To si netroufám odhadnout, bude to asi dost individuální a závislé právě na schopnosti nás rodičů postarat se o ty svoje zdroje a moct se pak starat o ty jejich. Myslím, že děti se dokážou rychle zregenerovat, když k tomu budou mít dobrou příležitost, až to všechno bude za námi. Pokud vůbec.

Na webu svého projektu Lepší rodina se odkazujete na tzv. harvardskou studii, která přes 80 let zkoumá mezilidské vztahy, a její jednoznačný závěr zní: kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější, zatímco společenský status, dobré finanční zázemí, vysoké IQ a další tak zásadní vliv nemají. Čím to je, proč jsou vztahy pro naši pohodu tak důležité?

Protože ve vztahu a v kontaktu s druhým člověkem se odehrává jádro naší existence. V tom smyslu, že se otvíráme, dotýkáme se toho druhého, ukazujeme si vzájemně své slabé stránky, máme pocit, že jsme naživu, dodává nám to smysl. Altruismus, péče o druhé, ego 2.0, nebo jak se tomu dnes vlastně říká, to všechno jsou prožitky, které nám dávají tu největší životní energii. A k tomu je potřeba kontakt s druhým, člověk sám o sobě to nezvládne, nevytvoří. A i když to všechno začíná u nás jako osoby, tak to, jak věci zpracujeme, se vyjeví ve vztazích, tam to máme možnost zažít v ryzí podobě. Vztahy tím ukazují, jak to v životě máme, a dávají nám možnost ukázat, jestli se umíme překročit, vnímat nejen svoje potřeby, ale i toho druhého a dát to nějak dohromady, aby nám bylo dobře a abychom se cítili smysluplně. S tím souvisí to, že opravdová láska není žádný chemický proces, ale cílené rozhodnutí, dovednost, kterou potřebujeme trénovat, pokud ji nemáme z původní rodiny. To neznamená, že pozitivní pocity vyprchají automaticky, ale to, že se o jejich množství můžeme starat vlastním přičiněním. A to je přece dobrá zpráva! Kdybychom byli odkázaní jen na to, jestli nějaká chemie v našich orgánech náhodně vznikne nebo ne, tak by to bylo hodně frustrující.