Kdo nechce v práci vyhořet, musí mít sebe na prvním místě a seřazené priority, říká zakladatelka Soulmia

Asi bych to shrnula, jak to obecně poznat u kolegů, nemusí si toho všimnout jen šéf. První jdou obvykle dolů výsledky. Člověk začne dodávat své věci pozdě, věčně se omlouvá, nebere telefony, začne být roztěkaný, zapomíná. Začne být nespolehlivý a často se přidává i agrese, například začne obviňovat druhé. Zkrátka lze pozorovat, že se jeho chování změnilo, a to dlouhodobě.

Když něco takového u kolegy pozoruji, jak přimět šéfa, aby s tím začal něco dělat? Respektive proč by se vůbec měli vedoucí o psychickou kondici svých podřízených zajímat?

Třeba důvodu efektivity. Pokud člověk není v pohodě, tak pracovní dobu vytěžuje svými starostmi. S tím jde ruku v ruce chybovost. Zároveň to ovlivní motivaci, která jde dolů a snížení výkonu má pak přímý vliv na fluktuaci zaměstnanců. Lidé odchází, protože si neuvědomují, že problém je v nich, ale myslí si, že je v jejich práci. Navíc takový člověk může otrávit celou firemní kulturu a atmosféru. Tento, jak já říkám, "travič týmu" je protivný, stojí na něm práce ostatních... funguje to jako domino. To ale nemá nic moc společného s pandemií. To už je dlouhodobější problém, protože žijeme ve výkonnostní společnosti a výkon je na prvním místě. Ve vedení firem bývají většinou analytici a těm jde hlavně o čísla, a ne už tolik o firemní pohodu.

Nejdůležitější je podle vás prevence, aby k tomu vůbec nedocházelo. Co tedy lidem radíte?

Na prvním místě je informovanost. Mít k dispozici nějakou platformu, kde seženu odborné informace a je už jedno v jaké formě. My takto nabízíme mix asi 50 témat a neustále přidáváme nová. Naposledy například téma stres v logistice. Jak šel nahoru internetový prodej, tak je s tím spojený stres s doručováním, rychlou expedicí a podobně. Témata tedy přizpůsobujeme potřebám trhu s tím, že jakákoliv firma může přijít a říct, mám takový a takový problém, a my jim pomůžeme a vymyslíme něco konkrétního na míru.

Kdybychom se podívali blíže například na téma odolnost v týmu. Jaké konkrétní tipy lidem dáváte?

Každý psycholog, který u nás je, to téma pojímá trochu jinak, každý tam dává to, co zná ze své praxe. Jeden z velkých problémů v tomto tématu je například sociální izolace. V tom se home office velmi podceňuje. Lidé by měli mít nějaký režim, nezůstávat v pyžamu, mít aspoň jeden videohovor denně a podobně. Pak se řeší stres. Říkáme, že stres je v určité míře dobrý k přežití, ale ne v dlouhodobém měřítku, v jakém ho nyní zažíváme. Podle doktora Herberta Bensona z Harvardovy univerzity je stres příčinou asi 90 procent všech nemocí, se kterými chodíme k doktorovi. Takže řešíme, jak ho zmírnit, jak mu zamezit a předejít, například metoda mindfulness teď lidi velmi zajímá.

Už jste říkala, jak poznám, že je něco špatně s kolegou, jak ale my sami na sobě zjistíme, že se děje něco špatně? A ideálně včas, abychom to zvládli ještě ukočírovat a pomoct si.

Nejlepší asi bude, když vám na to povím svůj příběh. Protože já sama jsem vyhořela dvakrát. Poprvé jsem to nezvládla rozpoznat vůbec, podruhé už to bylo lepší, ale také velmi těžké.

V první fází jsem začala být velmi unavená. A to ne tak, že v pátek je člověk po týdnu unavený, ale prospávala jsem celé víkendy. Byla jsem tak mrtvá, že se mi nic nechtělo, nikoho jsem nechtěla vidět a propadala jsem se do sociální izolace. To byla fáze, kdy jsem začínala být znechucená ze společnosti, ale nevěděla jsem vlastně proč. Byl to pocit, jako bych kompletně ztratila sama sebe. Jste přepracovaní, ale neuvědomujete si to. V druhé fázi se už ozývají fyziologické projevy. Motala se mi hlava, ráno se mi nechtělo vstávat a trvalo mi půl hodiny, než jsem vstala z postele. To mi tělo říkalo, že už je toho dost. Tady byste měli zastavit, ale když nevíte, co se vám děje, tak si to neuvědomíte. Mně se pak přidaly panické ataky a úzkosti, což je třetí takový velký vykřičník. Začala jsem být úzkostná, myslela jsem si, že jsem na všechno sama, že mi nikdo nerozumí, že nevím, jaký je můj úkol na tomto světě, a vytratila se mi úplně chuť do života.

A do toho přišel pocit, že něco nestíhám, to je takový oblíbený pocit v naší výkonnostní době. Podíváte se na LinkedIn, nebo jiné sociální sítě a vidíte, co zvládají jiní, a spadnete do ještě větší deprese. Takže pak začnou lehčí až středně těžké deprese. U mě to dospělo až do panických ataků, což jsou stavy, které se přirovnávají k infarktům, a tak jsem začala chodit po vyšetřeních. Nejhorší ale je, že je to psychického rázu, a proto se mi to dělo jen občas, když jsem přišla na vyšetření, tak mi nic nebylo. Takže já jsem si myslela, že se můžu zbláznit, ale každý mi tvrdil, že jsem v pořádku. A v této chvíli se většinou nasazují antidepresiva. Ale ty jsem nechtěla a chtěla jsem to zvládnout sama, takže jsem zkoušela všechno možné. Od psychoterapie po akupunkturu a kombinovala jsem všechnu západní i východní medicínu. A to už je ten konec. Tady musíte mít velkou vůli a trvá strašně dlouho, než se vám vrátí vůbec nějaká energie. Jste tak "vycucaní", že se vám třeba čtyři měsíce nechce jít vůbec ven. Vyžaduje to opravdu hodně sezení s terapeutem a řešení, proč se vám to vůbec stalo.

A proč? Proč lidé zažívají syndrom vyhoření?

Je to proto, že člověk necítí vlastní sebehodnotu. Plní očekávání druhých, to co po něm lidé a systém chtějí, ale neřídí se tím, co sám chce. Vyhrává ego nad intuicí. Protože kdybychom poslouchali intuici, tak ta nás vede vždy správně. Říká nám, jsi unavená, jdi spát, a ne to ego, které tlačí proti tomu a chce vše zvládnout. A tlak vytváří protiklad. A pak se to už veze od únavy přes mírné úzkosti až k dlouhodobým depresím. Aby se z toho člověk dostal, tak si musí uvědomit sebehodnotu a dát sebe sama na první místo.

Já jsem to zvládla poprvé, pak jsem nastoupila do práce, která byla ještě horší než ta předtím. Myslela jsem si ale, že to zvládnu, že už se mi to přece nemůže stát... No tak se mi to samozřejmě stalo do dvou let znovu. A bylo to ještě horší v tom, že už člověk ví, co ho čeká, že přijdou ty dlouhé stavy. Teď jsem snad poučená natolik, že už se mi to nestane, ale musela jsem si opravdu dát sebe na první místo a kompletně přehodnotit své životní postoje. Člověk si musí přenastavit úplně hlavu a myšlení o práci, aby nebyl workoholik a život si i užíval. S tím souvisí i to, že jsem byla obklopena samými muži a mužskou energií a potřebovala jsem v sobě kultivovat i ženskou stránku. Občas si na balkoně třeba okopat kytky, abych byla ve své ženské tvořivé energii. Když děláte od devíti do pěti, tak se to ještě dá, ale když jedete nonstop včetně víkendů, tak vůbec nemáte šanci rozvíjet tu ženskou stránku.

Jak to, že jste to druhé vyhoření už nezachytila včas, když jste znala ty příznaky?

Byla jsem v úplně jiné situaci. Sice také ve vedení firmy, ale desetkrát větší, než byla ta první. Všechno bylo nové, prostředí, informace, já se do práce hrozně těšila po tak dlouhé době a vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla vyhořet znovu. Jenže ta firma nebyla v dobré kondici a já byla během krátké doby opět pod náporem, a ještě větším než dříve. Už jsem začala cítit, že se to děje znovu, protože jsem začala být unavená a podobně, takže jsem to odhalila asi včas, ale spíše jsem upadla do deprese, že se mi to děje znovu. A věděla jsem, že to bude na dlouho, i když to zotavení bylo podruhé nakonec daleko kratší. Byla to ale doživotní lekce, že se to může stát kdykoliv a musím změnit přístup k životu, a musela jsem se opravdu dát na první místo. Hodně jsem se naučila také odpouštět. Je důležité se naučit odpouštět lidem, se kterými pracujete, a hlavně sami sobě. Za to, že se vám to stalo. Protože když sami sebe začnete posuzovat, tak na sebe vytváříte tlak.

Měla byste nějaký tip pro lidi, kteří jsou do své práce zapálení, aby se právě nespálili a nevyhořeli?

Musí na prvním místě myslet sami na sebe a na druhém místě musí mít dobře seřazené priority. Ale ne ty priority, které nám diktuje společnost, co se od nás očekává. Například já když jsem vyhořela a skončila na nějaké pozici, tak mi na LinkedInu začali nabízet podobné pozice, ale já už jsem nechtěla dělat stejnou práci. Pro mě je nejdůležitější psychická pohoda, protože jak jsem říkala, 90 procent nemocí je psychického původu. Když mám hodně práce, tak už mám teď nastavené hranice a zavřu počítač. O víkendu se nedívám ani na sociální sítě nebo e-maily a podobně. Hodně mi také pomohlo takové zajímavé cvičení, kdy jsem si měla napsat deset podstatných jmen, čím jsem. Takže jsem napsala podnikatelka, manažerka, filozofka, knihomolka, dcera, sestra… Úplně jsem ale zapomněla, že jsem žena a že jsem také já, jako individuum. A na to přesně všichni zapomínají - a to velmi souvisí se sebehodnotou. Dělala jsem to cvičení s lidmi asi stokrát a jen jeden napsal "já". 

Mám takovou filozofickou úvahu, že po nás společnost chce, abychom byli pološťastní a polozdraví. Protože když nejsme zdraví a šťastní vůbec, tak jsme zátěží pro stát, pro pojišťovny a tak dále. Když jsme ale zdraví a šťastní moc, tak zase nejsme dostatečně ovladatelní. I pandemie nám ukázala dokonale, jak jednoduché je lidi vystrašit a manipulovat jimi. Pro stát a autority je tím pádem výhodnější stav "na půli cesty" - když jsme polozdraví a pološťastní.

S tím já se ale nechci smířit. V Soulmiu se snažíme, aby byli lidé zdraví a šťastní. Aby docílili stabilní vnitřní harmonie a aktivovali svou životní sílu. Posilujeme jim často ztracené sebevědomí, ukazujeme jim jejich vlastní hodnotu a učíme je naslouchat vlastní intuici.

Be positive!

Pozor na to, co máte na sobě. Ovlivňuje to vaše emoce, výkon i chování, varuje módní psycholožka

15. 2. 2021 ▪ 10 min. čtení

Tím impulzem pro založení Soulmia byl tedy váš vlastní příběh?

Ano jedním z nich. Mimo jiné jsem se totiž setkávala s tím, že když jsem o svých stavech někomu vyprávěla, začali si myslet, že jsem blázen. To neporozumění a odmítání ze strany společnosti bylo veliké. Teď vím, že můžeme lidem s našimi programy a psychology pomoci a předat naše vědomosti do firem. Tím druhým impulzem bylo to, že poté co jsem vyhořela poprvé, jsem hledala nějaký program pro své lidi v té druhé firmě. Ale nenašla jsem nic, co by se mi líbilo. Jsou různé asistenční a evropské programy, ale buď jsou hodně drahé, nebo byly určeny jen pro vedení společnosti. Často byly také neúplné, protože řešily až koncové problémy a vůbec se nezaměřovaly na prevenci.
Takže jsem založila Soulmio.

Pro šéfa je totiž nejlepší, když se zaměstnanci mohou sami někam podívat a zjistit si, co je zajímá, a ne že jim bude říkat, tak teď vám tady pro sto lidí přijde někdo odříkat nějaký seminář. To je úplně špatně. Takové jednorázové akce jsou spíše na to, aby si personalisté odškrtli, že se něco pro lidi dělá. Nejlepší je mít materiály a informace neustále k dispozici a třeba jednou měsíčně mít nějaký webinář, seminář nebo téma, kde se zapojí ideálně i šéf společnosti. Je důležité, aby šel příkladem a zapojoval se do těchto aktivit. Ty programy by měly být dlouhodobé, zahrnovat prevenci, i pomoc, ale zároveň obsahovat i mentální rozvoj osobnosti. Protože jsou i lidé, kteří jsou v pohodě a pomoc nepotřebují, ale chtěli by se rozvíjet.

Ne všichni mají možnost se k vašim kurzům dostat v rámci práce. Je možné se k vám přihlásit i individuálně?

Ano, děláme Mental Wellness Days. Nejbližší budou 7. a 8. dubna. A v těch dnech pořádáme několik workshopů, na které se může přihlásit kdokoliv. Je tam symbolické vstupné, protože když jsme to dělali loni poprvé a zdarma, tak to bylo velmi těžké kvůli velkému zájmu zorganizovat. Během dvou dní probereme v současnosti nejžádanější témata, jako je psychická odolnost, sebereflexe, vědomý život a podobně. Akce bude probíhat on-line i off-line. Mezi lektory budou špičkoví psychologové, jako je Olga Zimmermann, Petr Pacher nebo koučka firemní kultury Sandra Fridrichová. Jelikož do psychické pohody patří i strava, podíváme se také na nové, ale velmi populární téma "mikrobiom". Na podzim měly tyto dny velký ohlas a lidé se hlásili na několik workshopů najednou. Dvakrát do roka je budeme tedy organizovat. Druhá věc je, že programy, které máme teď pro firmy, chceme v řádech měsíců zpřístupnit i pro veřejnost, ale musíme je ještě více připravit, protože budou muset být více individuální.

Pozorujete i nějaké problémy, které jsou nyní trochu na okraji zájmu, ale do budoucna se z nich mohou stát velké problémy?

Určitě, já tomuto tématu říkám "moderní závislosti". Jsou to věci, o kterých se moc nemluví, ale všichni víme, že tady jsou. Nemyslím teď alkohol nebo cigarety, ale například závislost na sociálních sítích, hraní her, na kybersexu a pornu obecně. Ve firmách pozorujeme, že jde dlouhodobě nahoru poptávka po řešení nikdy neléčené hyperaktivity a poruch pozornosti. U dospělých se to týká především neschopnosti se soustředit na práci a podobně. Soustředění, efektivita a výkonnost jsou tématem číslo jedna v rámci firemního prostředí.
Máme ale i klientku, která je například závislá na nákupech na internetu, velmi ji baví, jak jí chodí domů balíčky, i když ví, že je to nad její finanční možnosti a samotné potřeby. Je to ale dáno dobou. Jsme v sociální izolaci a musíme být sami se sebou a ve chvíli, kdy nejsme sami se sebou srovnaní, tak vyhledáváme různé věci, ke kterým se upnout. Na druhou stranu pro lidi, kteří mají vnitřní sílu, není lepší doba než teď se sebou něco udělat. Teď jsme se museli všichni zastavit, a tak máme více času na to si něco přečíst, něco nového zkusit a něco se sebou udělat. Ten, komu se to podaří, tak to, až padnou všechna omezení, velmi zhodnotí.