Z dětství si pamatuje hodně hádek. K jídlu doma většinou nebylo nic, nebo jen chleba s máslem. Rodiče měli problémy s alkoholem a ona se jako druhá nejstarší musela místo školy často starat o mladší sourozence. Denisa Záhorská nechtěla dopadnout jako její rodiče. Začala se učit a i díky přesunu do dětského domova se jí povedlo z kolotoče mnoha sociálně vyloučených rodin vymanit. Vystudovala vyšší odbornou školu, ve svých 26 letech má vysněnou práci a podařilo se jí získat do péče i svého bratra, o kterého se nyní stará.

„Co bylo tím zlomem? To si pamatuji docela přesně. Byla jsem v šesté třídě, mamka nebyla doma, taťka byl úplně opilý, doma jsme neměli ani kůrku chleba. Začala jsem na něj křičet, že nikdy, nikdy nedopadnu jako oni,“ vzpomíná Záhorská. Kvůli časté absenci měla v učení velké mezery a v podstatě propadala. Ale věděla, že jedinou cestou ven je vzdělání. A tak se začala intenzivně učit. Postupně se vypracovala na čtyřky, v sedmé třídě na trojky, a v devátém ročníku už měla vyznamenání. „Dalo to hroznou práci. Zavírala jsem se na půdě, nešlo mi to, učila jsem se všechno nazpaměť i čtyři hodiny denně,“ popisuje Denisa.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Těsně před tím, než si měla vybrat střední školu, se společně se sourozenci dostala do dětského domova. S rodiči vyrůstala na Karvinsku, později se přestěhovali do romské kolonie v Petřvaldě, protože tam bylo nejlevnější bydlení. V dvoupokojovém bytě se pět dětí tísnilo v jedné místnosti, rodiče obývali kuchyň. Po přestěhování do domova v Opavě si Denisa připadala jako ve snu. 

„Měli tam jídlo. Byla jsem tak hladová, že jsem nemohla přestat jíst a během měsíce jsem přibrala sedm kilo,“ vzpomíná. Pomohli jí tam s výběrem střední školy. Nakonec zvolila obchodní akademii, protože si nebyla jistá, že zvládne pokračovat i na vysokou školu.

„V září jsme dostali sešity, a dokonce mi zaplatili adaptační kurz. To pro mě bylo absolutně neuvěřitelné. Poprvé jsem někde byla s dětmi. Bylo to jako ve snu,“ říká. Se spolužáky si rozuměla a škola ji bavila. Dodnes je vděčná, že se do domova dostala. Přestože mezi dětmi nebyla oblíbená – považovaly ji za šprta – pomohli jí v domově nejen dostudovat, ale také zjistit, že lidé kolem ní mohou být i hodní.

Jakmile se Denisa Záhorská dostala do zdravějšího prostředí, paradoxně začala mít zdravotní problémy. „Byla jsem zvyklá žít v plísni, pro moje tělo fungovala jako droga. A k jídlu jsem znala jen ten chleba s máslem. Když v dětském domově plíseň nebyla a já začala jíst i jiná jídla, začaly mi nejrůznější alergie,“ popisuje. Se vším se ale snaží bojovat.

Maturitu úspěšně zvládla, chtěla pokračovat na vysoké škole v Opavě a studovat obor věnující se sociální práci, ale nevzali ji. „Pomohla mi Nadace Terezy Maxové, díky které jsem se přestěhovala do Prahy na ubytovnu a mohla absolvovat roční pomaturitní studium angličtiny,“ říká Záhorská. Pak se přihlásila na vyšší odbornou školu, kam ji přijali a během různých brigád se jí podařilo dostudovat. 

„V tu dobu jsem se poznala s Lindou Hurdovou z Neziskové organizace Nadání a dovednosti, díky jejichž projektu Rozhled jsem se mohla podívat do Anglie,“ uvádí Denisa. Během studia chodila po brigádách, pracovala třeba jako recepční v právnické firmě. Když se jí povedlo získat titul sociální pedagog, dostala místo v dětském domově Radost v Praze. 

Přestože se v této práci našla, kvůli svému mladšímu bratrovi Josefovi se rozhodla domov opustit a přestěhovat se zpátky do Karviné. „Pepík byl už psychicky na dně, začal se řezat a to byla pro mě poslední kapka,“ vysvětluje Denisa. Rodičům se ho podařilo získat zpátky do péče, ale brzy sklouzli zase do závislosti na alkoholu a hádek. Denisa se o něj rozhodla soudit. 

Související

Musela si najít podnájem a novou práci, aby všechno zvládla. „Místo v dětském domově tenkrát žádné nebylo, tak jsem začala pracovat v korporátu, na což jsem díky studiu obchodní akademie měla kvalifikaci a plat stačil na to, abych se o nás zvládla postarat. Ale bylo to opravdu náročné, spala jsem tak čtyři hodiny denně,“ popisuje. Do toho řešila bratrovy psychické problémy a soudy. Pomáhala jí Nadace Terezy Maxové a nakonec se jí podařilo bratra získat. 

Po roce v tomhle režimu ale úplně zkolabovala a musela na dvoutýdenní nemocenskou. Když se jí před čtyřmi měsíci  ozvali z dětského domova v Karviné, že hledají vychovatelku, dala ve stávající práci hned výpověď. A přesunula se do známého a klidnějšího prostředí. „Jsem tu ráda, cítím, že moje práce tady dává smysl. Mohu někoho inspirovat a pomáhat. Není to jen stres a žádný vděk. Když ke mně děti přijdou, obejmou mě a dají mi pusu, řeknu si: Jo! jsem na správném místě.“

Za dva roky se jí podařilo vyřešit bratrovu školu, doučování i psycholožku. Sama si našla práci a pracuje na sobě. „Mám na sebe čas. Jím kvalitní jídlo, podařilo se nám pěkně zařídit byt, myslím, že si to konečně všechno pěkně sedlo,“ líčí. 

I přes to, jaké měla kvůli svým rodičům dětství, jim nic nevyčítá. Pravidelně spolu komunikují, a jejich vztah se dokonce zlepšil. Chápe, že rodiče jen opakovali vzory, které viděli ve svých rodinách, a dělali to nejlépe, jak uměli. „Snažím se ty zkušenosti otočit v dobro. Říkat dětem, že všechno jde, že se můžou i z ničeho postavit na vlastní nohy,“ uzavírá Denisa.  

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností odemykat placené články pro přátele.

Vyzkoušejte předplatné HN+