Mladá generace může sehrát významnou roli v mezigeneračním dialogu, protože je nejotevřenější k boření myšlenkových stereotypů. Jedním z nich je, že "když se o smrti mluví, tak se přivolává". Občanské sdružení Cesta domů proto rozjíždí ve středu 17. září kampaň Moje smrt cílenou právě na mladé od 15 do 35 let, jejímž cílem je, aby každý člověk věděl, jak a především kde chce jednou umřít.

"Víme, že například v pubertě se intenzivně otevírají existenciální otázky a tedy i vztah ke smrti. Mladí se poprvé zamilovávají a melancholicky přemýšlejí třeba o tom, co by si nechali zahrát na pohřbu, kdyby je zajelo auto,“ vysvětluje ředitel Cesty domů Marek Uhlíř, proč novou webovou aplikací míří na mladé. 

Toho se dá podle něho pozitivně využít, aby mladí lidé důležitá témata ze svého života nevytěsňovali, ale vnitřně je co nejlépe zpracovali.

"Prvním krokem je srovnat si v hlavě, čeho se obávám, jaká mám přání a co bych nikdy nechtěl," říká Marek Uhlíř. Odborníci z této hospicové organizace mají zkušenosti s 1 600 pacienty a vytipovali hlavní témata, ve kterých by si měli lidé udělat jasno. A nejen to, svá přání by měli s někým také sdílet, nenechávat si je jen pro sebe.

Díky webové aplikaci si mohou zájemci projít základními okruhy, otázky, které jsou spjatá se smrtí. „Jednoduchými kroky procházejí postupně ke stále složitějším tématům. Přitom formu hry. "Na začátku je otázka: Víte, co vám zahrají na pohřbu, když nikomu neřeknete, co byste chtěli? Je to první otázka, na kterou se vás zeptají při vypravování pohřbu,“ odlehčuje téma Uhlíř.

Cesta domů představuje sedm hlavních okruhů, které lidi typicky řeší. „Je dobré si je pro sebe vyřešit a to, co chci, sdělit někomu, komu důvěřuji. Je jedno, jestli je to kamarádka, vnučka, babička,"říká Uhlíř. „Je to hra, není to notářská závět. Ve chvíli, kdy si člověk řekne, že se chce těmto věcem věnovat důkladnější, najde další odkazy k tématu, kontakty na organizace, které pracují s pozůstalými, lidmi v krizi a podobně,“ doplňuje.

Roste počet seniorů, o které pečují vnoučata

Zkušenosti z hospicové péče a doprovázení umírajících ukazují, že rozhovory týkající se smrti se daleko lépe řeší s někým, ke komu člověk nemá tak silný citový vztah. „Člověku se líp toto téma otevírá s jinými lidmi, než s vlastními dětmi nebo rodiči. Máme dojem, že je tím zraňujeme. Nechceme dětem říkat, jednou umřu a ty tady na všechno zůstaneš sám. Rodičům nechceme říkat - umřeš a já chci vědět, co si přeješ,“ vysvětluje Marek Uhlíř.

Vztah mezi prarodiči a vnuky bývá svobodnější. „I rodičům se někdy těžko přijímá péče od vlastních dětí a paradoxně se jim lépe přijímá péče od vnuků, kteří třeba dostudovali střední školu, nedostali se na vysokou a mají relativně dost volného času. A staří lidé tuší, že s nimi mohou mluvit také více na rovinu."

Výzkumy ukazují, že 80 procent Čechů chce umřít doma, přesto 60 procent zemře v nemocnici a 20 procent v nějakém pobytovém zařízení. V 21. století lze podle pracovníků hospicového hnutí zvládnout mnoho diagnóz v domácím prostředí. Úkolem, který za nikoho nemůže vyřešit nikdo jiný ale je, komu věříme, koho bychom si vybrali ke správě svých posledních věcí.

Podle Uhlíře nemají lidé vyřešené ani základní otázky. Třeba to, zda chtějí kremaci nebo pohřbít do země. „Pak je spousta lidí, která to ví velmi přesně, ale nikomu to neřekla, a to by měla kampaň Moje smrt změnit,“ dodává Uhlíř.

Související