Málokdo má v Česku takovou zkušenost ze spolupráce firem a univerzit jako vedoucí katedry kybernetiky ČVUT Vladimír Mařík.

On i jeho kolegové dosud pracovali nebo pracují se společnostmi jako Google, Toyota, Škoda Auto. Nebo také pro americkou agenturu NASA, jíž pomáhají mimo jiné zlepšit pohyb jejích robotů na planetě Mars.

Studenti ČVUT učí chodit roboty na Marsu. Spolupracují s NASA - čtěte ZDE

Profesor Mařík je členem poroty iniciativy Česká inovace, která oceňuje nejlepší příklady propojení výzkumu a byznysu. Soutěž má tento týden uzávěrku.

Podle Vladimíra Maříka by lepší spolupráci podniků s vědci pomohlo, kdyby se o přenos technologií mezi výzkumníky a firmami starali sami byznysmeni, nikoli úřady. A aby se tato profese dala studovat na vysokých školách.

O spolupráci firem a univerzit se pořád mluví, výsledky ale pokulhávají. Co je podle vás největší výzva?

Na jedné straně jsou tady jsou plné šuplíky zajímavých akademických výsledků, a na druhé straně průmysl, který potřebuje inovovat. Ale efektivní propojení bude potřebovat víc. Přišel čas pro nové, malé, na jednu technologii orientované firmy, takzvané start-up firmy. Jejich zakladateli jsou ti, kteří vymysleli technologii, na kterou se firma orientuje. Třeba studenti, doktorandi nebo odborní asistenti, kteří tu technologii vyvinuli na vysoké škole. Škola jim pak ten výsledek licencuje. Na tom vydělá její zakladatel i škola.

Tenhle typ firem ale zatím v Česku moc neexistuje.

Ve světě takovéto firmy začaly už před dvaceti lety, u nás je to otázka posledních dvou tří let. Začal je podporovat CzechInvest tím, že mohly působit až půl roku v Silicon Valley v USA. Ty firmy ale naráží na problém financování – kde sehnat kapitál na rozjezd.

A nevadí investorům, že škola je spolumajitelem technologií, o kterou mají zájem?

Stává se to. Protože jestliže je škola spoluvlastníkem a je potřeba provádět rychlá obchodní rozhodnutí, tak často, než je univerzita provede, uplyne spousta vody. Ještě složitější je situace, když škola například spoluvlastní část start-upové firmy. Než se sejde správní rada vysoké školy k rozhodnutí, může být obchodní příležitost zmařena.

Může vůbec být spolupráce se školou pružnější?

Řešení je podle mě následující: univerzita by si vytvořila vlastní firmu. Tato firma by obchodně spravovala její výsledky výzkumu. Tím by bylo rozhodování v rukou firmy, která je sice plně vlastněna univerzitou, ale která může provádět rozhodování daleko dynamičtěji než její vlastník - vysoká škola.

Už něco takového existuje?

V zahraničí samozřejmě. U nás jde jen o to, aby univerzita našla odvahu takovou firmu založit.

Co ještě v Česku chybí?

Vidím dva nedostatky. V první řadě prostor mezi univerzitami a průmyslem, který má sloužit pro přenos technologií, dnes vyplňujeme jen ad hoc díky víceméně individuálnímu úsilí. Prostě to zkoušíme naplnit smluvní spoluprací škol s velkými firmami nebo zakládáním start-upových firem. Jenže tento prostor by se měl zprivatizovat. Není možné, aby transfer řídily instituce typu státních úřadů. Za druhé je konečně třeba akreditovat na některé vysoké škole studijní obor, který by specialisty v oblasti transferu technologií cíleně vychovával.

Takové akreditaci by ale teoreticky nemělo nic bránit.

Opět jde jen o odvahu ekonomických či technických škol takový obor založit. Jejich absolventy si představuji jako odborníky s částečně ekonomickým a částečně technickým vzděláním, kteří budou schopni řídit a organizovat přenos technologií z akademické sféry do průmyslu. Důležité je, aby měli představu jak o obchodě, tak o moderních technologiích.

Jak byste popsal spolupráci vaší katedry s firmami?

Asi třetina z objemu naší spolupráce s firmami je věnována start-upům. Další třetinu tvoří výzkumné kapacity pro spolupráci s velkými firmami, jako jsou Toyota, Google, Rockwell. Další třetina je spolupráce se středními firmami, což jsou projekty typicky za šest až deset milionů korun, z toho menší část zaplatí firmy a další prostředky přijdou ze státní nebo evropské dotace.

Související